čelo mezi obočím
indigově modrá
http://zdravi.doktorka.cz/sesta-cakra
Hlava se údivem stáčí na stranu, dívá se, jako by věci viděla poprvé. Ve změti pocitů převládá úžas.
Postupně přichází velké zpomalení času ve zrakovém i sluchovém vnímání. Dívám se na věci bez názoru, bez emocí. Dívám se na věci a zároveň cítím v sobě jejich tvar, konzistenci, texturu, chuť, materiál.
Nic si nemyslím - nejdu věcem vstříc; ony samy ke mně přicházejí.
Velmi zvláštní vztah k času: čas je a není. Spíš není – mění se v prostor.
Velmi zvláštní pak vztah i k tomu prostoru: ani on není – mění se v pocity či proudy v mém těle – chvílemi až v bolest.
Protože se všechno zpomalilo, můžu pozorovat, jak procesy v mém těle – pohyby a pocity ve svalech apod. - mění svět kolem mě.
Abych mohla pokračovat, musím si dobře uvědomit dotek svých chodidel se zemí. Když si ho hodně zvědomím, bolest mizí a příběhy kolem mě už do mě nemohou, jakkoli to tím ostřeji zkoušejí. V útocích narážejí na něco kolem mě a já jim nevěnuji pozornost.
Hledám, k čemu mě vede tato energie, toto pochopení šesté čakry. A vnímám odpověď – odpověď beze slov: dívám se do sebe i okolo sebe – protože to je totéž - a nechávám věci se dít.
Zpomalení způsobuje, že vidím určitěji, jasněji. A tato jasnost způsobuje, že tomu, co vidím, nepropadám. Nepropadám touze mít pravdu. Je zvláštní, jak jsem necitová
, racionální či co to je. Klidná.
Pozoruji emoce – a ony mě nemají. Jsem vedle nich. Cítím samotu pozorovatele. Jsem bez názoru, tudíž bez bolesti. Stav, který se dá popsat slovy: Tak jo.
Dívám se pomalu, zaujatě, způsobem, který by lidé považovali za podivínský a samotářský.
To pozorování, ten zájem je výrazný. Vydržela bych se například na keř za oknem dívat bez pohnutí desítky minut. Usmívám se na něj, jako bych ve tvarech jeho větví viděla starého přítele z dětství.
Teď končí moje samota. Vidím, že cokoli, na co se podívám, obsahuje ještě něco, co jsem před tím neviděla: velmi přátelskou bytost. V této místnosti je teď velmi mnoho přátelských bytostí.