v úrovni žaludku
žlutá
http://zdravi.doktorka.cz/treti-cakra
Vidím slunce – v podobě zlatého vozataje na obloze.
Mé nohy si, nezávisle na mé vůli, občas dupnou. Stále víc. Nevím proč. A mezitím zmatek, rozpaky. Nejsem si jista, co si můžu dovolit.
Vozataj říká: Všechno.
Ostražitě se rozhlížím. Někde v mém prostoru se cosi barví dočervena.
Bojím se: přece když bych si dovolila všechno…
Bojím se důsledků své síly. Bojím se běsnit. Znám své běsnění. Svou divokost. Bojím se ublížit jiným svou vlastní divokostí a bojím se, že mi jiní jejich vlastní divokostí ublíží. Divokost znám velmi dobře - z obou stran.
A vozataj mě překvapuje svou jemností.
Neplaš,
říká. To je jen tvoje představa o tobě. Tvoje představa o nebezpečí. Všechno může být mnohem jemnější než myslíš.
Všechno? - Mé všechno je jiné než tvé všechno,
napadá mě. Mé všechno neumí být jemné.
Ano,
říká on. Protože se bojíš. Strachy zadržuješ démona v sobě - a on tam roste a tlačí na tvé stěny, blízek výbuchu. A ty se ho pak hrozíš.
Bojím se, že jsem nebezpečná. Že je ve mně zlo,
říkám.
Zkus tím svým zlem vyděsit nebe,
směje se vozataj. Zkus přemoci noční tmu. Namiř všechno to, o čem si myslíš, že je tvé zlo, vzhůru do noční tmy; ztratí se to v ní jak světlo baterky. A když namíříš to světlo baterky dolů k zemi, zem ti skrz něj - skrz tvůj vlastní názor o tvém zlu - ukáže stíny a tvary předmětů, které tam vůbec nejsou. A ty jejich existenci uvěříš. A přitom je vytváří jenom proud z tvé baterky - tvůj způsob dívání. Tvůj strach, tvůj démon, skrz kterého se díváš.