pod konečníkem
červená
http://zdravi.doktorka.cz/prvni-cakra
Slyším zpěv, indický zpěv, radující se, oslavný.
Vidím indické bohy, sama mám jejich podobu a zpěv mi k mému úžasu nejde z hrdla (já mlčím), ale z uší - v podobě červených „plamenů“ – nejsou to plameny, spíš zášlehy čehosi, vlny - pomalé, pomalu se pohybující jazyky, tvar jazyka, ale jazyk to není. Jako by mi dlouhé okvětní listy vyrůstaly z uší a pomalu se pohybovaly ve větru.
Divím se: proč v uších, když centrum první čakry je přece u kostrče? A v hlavě se objevuje:
Protože jsi ty. Kvůli zmatku v srdci jsi otočená, vztekáš se a jsi prudká.
Jak to napravit?
, ptám se.
A náhle jsem si velmi vědoma chodidel, jejich pevného doteku se zemí. Dýchám do chodidel – jako bych prodýchávala celé tělo až skrz chodidla do země.
A pak dýchám do pánevního dna – a ačkoli to technicky samozřejmě nejde, mám ke svému překvapení pocit, že dýchám zespoda, směrem od země; že jsem země, která dýchá zezdola do mě- že svým dechem směruji energii ze země vzhůru - kolem ledvin, beder - teď cítím, jak jde její proud zespoda až do krční páteře.
Hlavu mám těžkou, léčenou; slyším v ní hlas svého otce (můj otec býval velmi prudký).
Otec se ptá: Co mi chceš?
Odpovídám: Uklidnit se.
A on říká: Já bych tě uklidnil - bys viděla.
To je na mě moc; cítím strach před dalším možným návalem informací z mého osobního života, a tak se radši honem ptám: Co mají o této čakře vědět ode mě čtenáři? Co je léčí a co jim dává?
Hlasy v hlavě mizí a já znova vnímám proud první čakry. Jakkoli je její centrum u kostrče, její vliv teče celým tělem.
Hodně vnímám kolena, pevná kolena. Ta pevnost však však není tentokrát ona známá tvrdost, houževnatost a soustředění dovnitř, o které se člověk snaží, když chce být pevný; naopak - jako by síla kolen byla všude – opět je jí plná místnost.
A opět vnímám ten proud skrz chodidla vzhůru a velký klid. A v něm si znova jasně všímám, jak mám najednou pevné nohy, pevné svaly. Aniž je zatínám či nějak zkouším; spíš o nich nějak vím
– neumím to přesněji vyjádřit.
A teď vidím krásu lidského těla. Dokonalý organismus. Vidím každý sval celého těla, leskne se. Vidím zdraví, jistotu, kterou obsahuje zdravý organismus – jakýkoli.
Ještě cítím ztuhlost některých svalů – např. čelistí. A tlak v lebečních kostech. Nech to být, rozprostraň ho po místnosti,
slyším. Dýchej.
Začínám jsem brumendo zpívat náhodnou
melodii. Pak ji poznávám. Je to ten neznámý nápěv, který se mi vynoří z paměti jen výjimečně; při práci s lidmi v ordinaci ve chvílích, když přichází klidná láska, uvolnění a smíření. Pak ten nápěv vždy znova zapomínám a vůlí nejsem schopna si na něj vzpomenout.
Teď vnímám svou lebku, vnímám oční otvory, skrz něž se dívám. Vidím do velké dálky, až na obzor – a i na obzoru kilometry vzdáleném dobře rozeznávám detaily, stébla trávy apod.; marně si říkám, že to není možné.
Teď vnímám všechny své kosti, hlavně kosti prstů, a vzpomínám na svou matku, po níž jsem zdědila nemoc růstu kostí v dětství. Vidím drcené kosti během věků, práchnivějící kostry; bezděčně si hladím dlaněmi nohy, kolena, jizvy, které mám po mnoha operacích kostí nohou.
Cítím smutek, pomalu přecházející v přijetí. Zavírám se do sebe jako rostlina, jako klíček rostliny předtím, než se narovná a prorazí hlínu. Když se takhle stulím, vnímám už jen ten hladivý dotek dlaní. Velmi příjemné.
Pohyb se zastavil, zůstala jsem, skloněná, dlaně na holeních. Bolest je pryč, žádné přemýšlení - prázdná, volná hlava.
Kde je první čakra?
ptám se. – Vnímám kdesi daleko červený potok. Můžu si tam přijít nabrat.
Vnímám bolestivou sílu velmi nezdravého zvyku chtění a vymáhání – zvyku myšlenek.
U toho červeného potoka se nepřemýšlí – jen se tam sedí a hladí se nohy.
Celé okolí toho potoka je ta první čakra. Klid, trvání – jako když někteří staří pantátové sedí před chalupou na sluníčku, koukají se do daleka a usmívají se.
Je moc pěkné pro mě teď jen tak být. Usmívám se. Neřeším. Nic nechci. Jsem na správném místě – jako nějaká rostlina podobná netřesku nebo kulatému přízemnímu koláči bodláku – dobře usazená v trávě.
O zdraví se nestarám. Jen v místnosti, v níž teď sedím, občas vnímám ve vzduchu červené nitky – velmi nenápadné. Se zavřeným očima. Jakoby kousky tenké sítě v rozích místnosti, nad dveřmi atd.
Co vztek a činorodost?
ptám se. I to se přece má týkat první čakry...…
A slyším: Teď to nech. Honí tě názor a plán. A ty jdou jen z mysli.