Karty jistě znáte. Možná jste neokusili slastí mariáše či bridže, ale jistě jste se setkali třeba s Černým Petrem – tou hrou na outsidera, ukazující malému člověku, o čem je život. A znáte i Pexeso – tu sadu čtverečků deptající rodiče, jejichž paměť už dávno není to, co bývala. A což kvarteto, plné poučných obrázků … A – ano, taky Záchod, stavěný s rozmyslem a skoro bez dechu … Někdo se setkal i s Volem bůhvíproč vyzývaným k pádu (jako by kdy nějakému volovi stačilo k pádu pouze říct Vole, padni …
).
Ve všech klasických karetních hrách jsou zavedena nějaká pravidla, na kterých se (aspoň jakžtakž) shodnou ti, kteří se ke hře sejdou, rozhodnuti zvítězit. Snaha po vítězství vede k zábavě. To je běžné použití karet.
Ale ke kartám existuje ještě jiný přístup, než jaký mají karetní hráči. Jsou lidé – například kartářky či tarotoví znalci – kteří s kartami vedou řeč. Jako s bytostmi. Vyptají se jich na věci a karty jim odpovídají. A někdy ani nekladou otázky – jen vnímají, co karty samy říkají. Karty jsou jim partnery. Kromě pravidel o významech karet zde funguje ještě něco, co se mezi člověkem a kartami vytváří. Má to něco společného s důvěrou, s intuicí, s pročištěnou cestou, se spojením s něčím, co je těžké pojmenovat.
Takovému spojení v důvěře s něčím, co je těžké pojmenovat a co člověka může jemně vést ve chvílích, v nichž si neví rady, se lze začít učit i zde na těchto stránkách: Citáty, které se zde náhodně
objevují, mohou nějak souviset s tím, co člověk zrovna v životě řeší; s nejistotou, s bolestí, s chybou, kterou opakovaně dělá, s otázkou, kterou si v poslední době kladl, s něčím, nad čím je pro něj dobré se zamyslet apod.