Kdo může člověku pomoci
Tu paní si pamatuji dodnes. Ostatně to není těžké – během pozdějších let se stala mou přítelkyní; ale pamatuji si i ten výjev při její první návštěvě. Téměř hned na začátku oťukávacího rozhovoru se mě zeptala:
A co vy, paní doktorko: vy máte své vlastní problémy vyřešené?
A velmi napjatě, až s úzkostí, čekala na odpověď, jako by na tom závisel celý její další názor na to, jestli naše společná práce má cenu.
Zpozorněla jsem. Testovací otázka,
pomyslela jsem si. Ta paní tě testuje a na té odpovědi hodně záleží a ty nesmíš lhát, i kdyby se měla ta paní na základě tvé odpovědi sebrat a odejít.
Takže jsem řekla to, co o sobě vím: Ne. Rozhodně ne.
Protože to si uvědomuju pořád víc: ačkoli díky své práci stále víc chápu, jak to mezi lidmi funguje, stejně mívám ve vlastním životě různé maléry, pořád něčemu nerozumím, něco nevidím, co mám přímo před nosem, a dělám – ke svému pozdějšímu úžasu – různé pitomosti.
Když jsem té paní řekla: Ne, rozhodně ne, sama mám svých slepých skvrn hromadu a co chvíli se s nimi musím potýkat,
její napětí povolilo. Uvolněně se opřela do křesla, připravena mi konečně naslouchat. Byla jsem ten, kdo jí může něco říct.
A já jsem si vzpomněla, kdo ještě dává takové napjaté testovací otázky: já sama.
Já, když hledám člověka, který by se eventuelně mohl stát mým terapeutem, učitelem či rádcem. Člověka, který by mi mohl, opravdu mohl pomoci. Rozesmála jsem se: bylo mi, jako bych našla sestru v údělu.
Během let jsem testovala (a občas doposavad testuju) ještě mnoho svých potenciálních duchovních učitelů a vzorů a terapeutů, do jejichž rukou bych byla ochotna se svěřit a jejichž slova bych byla ochotna akceptovat a přemýšlet o nich. Výsledek testů byl zatím tento: postupně prohráli všichni. Vystavovala jsem je mnohem záludnějším otázkám než mě ta paní. Pozorovala jsem jejich charakter pod drobnohledem; každou jejich nepatrnou emoční reakci. Dráždila jsem je, kladla jsem velmi nepříjemné otázky na tělo; často mi nešlo o odpověď, ale o jejich reakce: Utáhnou to? Budou lhát? Rozčílí se, když je zaženu do kouta?
V podstatě nikdo takovému kobercovému náletu nakonec neodolal; každý se nakonec odkopal
a já ho, často celého rozrušeného, opouštěla: tobě se nesvěřím, protože ty bys mi ublížil. Zblbnul bys mi hlavu – a přitom sám jseš tak nedokonalý. Mohl bys zneužít mé důvěry.
Tedy vlastně někdy – opravdu výjimečně – někdo odolal a zůstával v mých očích ten úžasný. Takový duchovní učitel si vysloužil můj naprostý obdiv a úctu: byl lepší než já, byl to vzor. A v takových případech se mi s ním časem zásadně stávala jedna věc, která se dá předpovědět: stejně mě zklamal, hajzlík. Ne už já, ale okolnosti, o které jsem se nijak nesnažila, ho přivedly k tomu, že se (podle mého názoru) zachoval jako blbec: nechal mě nebo někoho ve štychu, seřval mě nebo někoho nespravedlivě, ve svém vlastním životě se zachoval jako kretén, ztratil ovládání a choval se jinak než učil – prostě spadl mi z piedestalu.
To bolelo. Jednak to zklamání (zase to nebyl ten pravý …) a jednak byl ten piedestal opět trýznivě prázdný (koho budu obdivovat? O koho se opřu?). Horečně jsem hledala dál někoho, kdo opravdu rozumí tomu, nač se ptám. Přece nemůžu ten život utáhnout bez učitele. Vždyť sama jsem lidem učitelem, opírají se o mě – o koho se opřu já?!
Trvalo to léta, než jsem začala mít úlevný pocit, že dostávám od života odpověď, která vysvětlovala i to, proč každý můj duchovní učitel, který si piedestal v mých očích opravdu zasloužil, se vždycky, i bez mého přičinění, dostal do situace, v níž selhal, a vždy jsem to byla právě já, kdo ho musel uvidět v nedbalkách, i když jsem tolik nechtěla.
Odpověď byla tato: chyba není v těch, kdo selhávají, ale v tom, kdo si je staví na piedestal. Protože na piedestalu, na tom kamenném podstavci, se nedá žít – už jen proto, že jeho plocha je jen pár decimetrů čtverečních. A ten, kdo zezdola civí na ten piedestal, taky moc nežije; jak by mohl žít, když jen tak stojí na místě a nehybně civí vzhůru, ohromen svým vzorem? Když přestane civět vzhůru, může se snáz rozhlížet a snáz se hýbat. Tak uvidí a potká mnohem víc lidí, kteří mohou být jeho terapeuty či duchovními učiteli. A jsou to právě ti správní terapeuti
; kvalifikovali se už jen tím, že s nimi člověk přišel do styku, že je uviděl
– ne na piedestalu, ale na své vlastní úrovni. Nemají sice pod nohama správný podstavec (vzdělání, úctu, ty správné
názory), ale jsou pro toho člověka léčiví, a to i tehdy, když léčba bolí – například když ji vykonává ta prodavačka v kase, tím, že je tak neskutečně pomalá, nebo jeho nesnesitelný, stupidní šéf, příšerná manželka, nebo učitelka jeho dcery, která ho urážela na třídních schůzkách, nebo protivná sousedka, nebo kamarád, s kterým šel na pivo či s kterým se pohádal. Dokonalým terapeutem
může být samozřejmě i oficiální, v terapii vzdělaný terapeut, ale pozor – i úplně blbý, nezkušený či dokonce, ó Bože, i duchovně zcela nepokročilý
psycholog, co z huby vypouští samé teoretizující nesmysly; ba i ten, komu se ze slova duchovnost zvedá žaludek. Důležité není, kdo to je a zda člověk souhlasí s jeho slovy. Důležité je, že ta slova s ním něco
dělají. A zajímavé a léčivé je pozorovat to, co ta slova se mnou (s vámi) dělají; co mi připomínají, kde mě uklidňují a naopak kde a na jaká bolavá místa mi sahají, co za známé či neznámé pocity vyvolávají atd.
Terapeut
či duchovní učitel
v tom smyslu, který mám na mysli, totiž ve skutečnosti není ten, kdo člověka vědomě učí či léčí jeho zraněnou duši. Není to ten, kdo mu určuje, kam on se pohne a co se v něm změní k lepšímu. Terapeut, kterého si člověk najde (tj. na kterého narazí, buď náhodou
nebo si ho záměrně
vyhledá třeba ve Zlatých stránkách), je jen nástrojem, tužkou. Tou tužkou kreslí někdo jiný. Ten, který se postaral o tu náhodu
nebo o ten záměr
toho člověka najít si právě tohoto terapeuta.
Tužka sama obraz nenakreslí. Aby vznikl obraz, musí tu tužku zvednout ten malíř, ten autor. Autor, který má nějaký cíl. Tužka cíl nemá.
Autor záměr má; ví, co od obrazu chce, tuší, jak by měl vypadat. Ale bez tužky, bez nástroje by na to nestačil ani s jakkoli silným záměrem; musí se s ní spojit. Musí ji zvednout a vložit do ní svůj úmysl. A samozřejmě – musí si vybrat tu nejvhodnější tužku, nebo vodovky, nebo třeba vlastní prst namočený do barvy či do bůhvíčeho.To, jaký nástroj vybere, souvisí samozřejmě s tím, co chce namalovat. Vždy však vybírá ten nástroj, který považuje pro daný obraz v dané chvíli za ten nejlepší. Použije někoho, toho správného někoho, kdo člověka ve vhodné chvíli otevře (buď nějakou laskavostí, což je samozřejmě mnohem příjemnější a pochopitelnější a akceptovatelnější, nebo tím, že ho naštve, zklame či vyleká, a pozmění tak jeho postoj k životu).
Prostě najde člověku toho nejvhodnějšího sparing partnera pro tu určitou vlastnost či situaci, a ještě mu umožní se s ním náhodně
setkat (třeba otevřením Zlatých stránek a vybráním jména, které bůhvíproč přitahovalo, nebo kamarád řekl tam běž, tam ti pomůžou
, nebo si člověk sám najde práci, kde bude šéfem ten ignorant /či naopak ten laskavý, moudrý muž, který ho naučí zvládat problémy/, nebo si stoupnete do fronty vždy neomylně k té nejpomalejší prodavačce, které vždy znova dojde papír v kase přesně ve chvíli, kdy vyložíte svůj nákup na pás).
To, že si člověk svého aktuálního sparing partnera nazývá zrovna duchovním učitelem nebo tou krávou odvedle, to je tomu malíři dost jedno; prostě ho použije jako malířský nástroj člověku na míru. Protože ten člověk je ten obraz; on je tím záměrem, co malíř maluje. My lidi jsme mu obrazem a vzájemně i tužkou.
Kdo je ten malíř, nevím jistě. Někdo řekne, že Bůh, a někdo řekne, že ten člověk; resp. někdo v nás, koho napadlo otevřít ty Zlaté stránky, kdo se postavil do té fronty ke kase či kdo si našel práci právě u toho konkrétního šéfa. Někdo v nás to prostě udělal a my teď máme šanci zjistit, co bylo jeho záměrem; podívejme se mu přes rameno, jak se mění náš obraz, a respektujme způsoby, kterými k těm změnám dochází.