Vážení návštěvníci této stránky, zde najdete krátké i dlouhé rozhovory. Někdy dvou lidí, někdy rozhovor vnitřní, jaký vede člověk s Bohem či sám se sebou, když je zmatený a hledá cestu. Rozhovory mohou být veselé i vážné, hladivé i ostřejší - vždy však mohou vést k zamyšlení o životě, o sobě, o lidech okolo.
Jednotlivé rozhovory se budou střídat při každé další návštěvě stránky. Opět fungují trochu jako karty; podobně jako ony vám mohou nabídnout inspiraci k vašemu dnešnímu dni či k řešení situace, v níž se zrovna nacházíte.
Když jsem byl malý, učili mě, že svět je jediný palouk plný
trávy. Nebyla to pravda, přátelé. Ano, trávy je hodně, v některých
obdobích. V jiných ne. V některých tráva mizí. Ale opět se
objevuje. Je to tím, že v době, kdy není, jaksi je. Zvláštní
tajemství. Když na ni nezapomenete, ona se objeví. Jste s ní věčně
spojeni. Není se čeho bát.
Nezapomeneme.
Dobře. - Učili mě, že svět je plný nepřátelských lovců a zlých
lišek. Není to pravda, vážení přátelé. Lišek i lovců je mnohem
méně než trávy. Nicméně když se objeví, je to věc zásadního
významu. Neví se, odkud se berou, ale nelze jim nevěnovat
pozornost. A když opět zmizí, je to jako s trávou. Někde zůstávají
a jste s nimi věčně spojeni. To je rub daru trávy. Nutné zlo.
Budeme si pamatovat.
Dobře. To je důležité. - Jsou období, kdy je dobré jen tak si
ležet a případně občas hnout fousky. Je to to nejlepší, co můžete
dělat, když tráva je ve své podobě a lovci ve své podobě nejsou.
Ano.
Ale jsou období, kdy jen tak ležet a hýbat fousky je vhodné jen
do určité míry, do určitého bodu. Jen do toho bodu. Ne déle.
Jak poznat ten bod, Mistře?
To poznáte. Všichni to nakonec poznají; každý svým způsobem. A
každý k tomu poznání potřebuje jinou zkušenost.
Okolí vždycky odráží to, co vy vysíláte, rozumíte?
Ne.
Tak to jenom zkuste. Zkuste se na lidi dnes usmívat a uvidíte,
že vám úsměv budou vracet. A pak mi řeknete.
-----------
Tak co? Usmíval jste se?
Jo. Občas jo.
A vraceli vám úsměv?
Jo.
Tak vidíte. Jsem vám to říkal. No - a proč vám ho vraceli? - No?
Napadá vás něco? Jak jsme si to -
Protože se jim nelíbil?
Proč to dělají ti lidi?
Prostě musí. Nevědí.
Jasně. Nevědí, o co běží.
Jo. A kam.
Chtěl jsem Milenku, ale potkal jsem v ní Matku…
Ano? A cos čekal? - Koho jiného než Matku může potkat Syn?
Pozn.: Rybenka je ten pravěký hmyz, který vám doma žije v odpadu a pobíhá po dlaždičkách na záchodě, když rozsvítíte, a vypadá jak temná hbitá slzička.
Aj, a za hříchy vaše vtrhne do příbytků vašich
horká, ba vařící voda, a vaši bratři a sestry vařeni budou
zaživa. A nebude kam utéci, neb v prostorách dosud volných
bude kouř, smrtelný bílý kouř, horký bílý kouř…
– tak je psáno.
Ale to je hrozné… - Takhle vás trestá váš Bůh?
No. Přírodní katastrofa.
A jak k tomu dojde?
Myslím, že sléváš brambory. Nebo něco. Do odpadu. Tak se to u
vás říká.
Ach… Ale to mě mrzí… Takové neštěstí. Ale mohla bych to změnit.
Např. že když budu slévat brambory, nebo něco, ucpu napřed odpad
špuntem a nechám vodu vychladnout, než ji pustím dál…
Aj, a za hříchy vaše vtrhne do příbytků vašich
studená, či vlažná voda, a vaši bratři a sestry budou topeni
proudem velikým. A nebude kam utéci, neb v prostorách dosud
volných bude voda, všude voda, a nenechá nikomu uniknout, kdo
zhřešil… – tak je psáno.
Bože. A co mám dělat? To snad abych nepoužívala odpady vůbec…
Aj, a za hříchy vaše sucho se udělá velikým a se
suchem vtrhne hladomor do vašich příbytků a vy se budete před
ním marně schovávat do skulinek, kde se voda skryla, ale ta
před vámi uteče za hříchy vaše a vaše těla budou pomalu v
bolestech vysychat za hříchy vaše… – tak je
psáno.
Teda. Vy máte ale Boha…
Máme. - Vy ne?
No jo, no. - Ale já teda - já se mu moc nevěnuju.
Ne? - Já taky ne. Já mám vlastního. Ten mluví jenom se mnou.
Jenom se mnou osobně.
Ano? - A o čem?
Něco jako že rybenky on miluje. Že je nedá.
Ano? - A ty mu věříš?
Jistě. Mám důkazy, že to myslí vážně.
Jaké?
Přežily jsme to, my rybenky. Pořád ještě jsme tady.
Chápu. - Poslyš… - Můj Bůh mě taky miluje.
Určitě.
Já jsem tě nezranila. Ty jsi zranila mě.
Já tebe?! – Vidíš ty rudé skvrny na mé ruce? To mám od tebe!
A mé skvrny, mé zranění z tvého dotyku jsou nic?
Já jsem tě nezranila. Tys zranila mě.
Kdo koho se dotknul první? - Stála jsem klidně. Ty jsi přišla,
vrazila do mě a pak jsi křičela, že pálím.
Spálila jsi mě.
Kdo se mě dotknul? Kdo na mě vložil ruku?
Já? Co je mi do tebe? Jen jsem náhodně šla okolo.
A kdo komu mohl uhnout? - Já tobě nebo ty mně?
To je jako když pozoruješ slunce.
Co je mi teď do slunce? Všechno jsem ztratil.
No vždyť říkám. Všiml sis, jak to dělá slunce?
Mně je slunce úplně u prdele. Tady pro mě teď žádný slunce není.
Jenom temnota. A vždycky byla.
Nene. Ještě tuhle jsi tančil.
To jsem nevěděl, že –
Že slunce zapadá, co?
Že to byl všechno omyl.
Nojo. Ono ti to tak připadlo. A máš tmu. - Ale slunce má svý
zákony. Fyzikální. Leze pořád dokola. To ti je zajímavý. Ono to
tak jako musí. Koukej: - Ty tak jako stojíš tadyhle…
Dej pokoj.
No ne, stoupni si… No. A teď koukej na ten západ.
Ježišmarjá… Dej pokoj!
No ne, počkej! - Se západem slunce se to má tak: ono to slunce
tak jako klesá, klesá…
Co to zase...
Vidíš? - Takže přichází… tma… a z toho ti může být ouvej. - Ale
ono tak jako klesat musí, rozumíš? Protože ono to… tak jako…
obchází… z druhý strany… takhle jako zespoda, vidíš?
Co to tady předvádíš? Kam to zas lezeš, prosím tě? - Pozor,
vždyť mě porazíš…
No. To si musíš dát pozor. Chytat rovnováhu tak jako. - A dělá
to proto, aby to tak jako pod tebou… takhle podlezlo… - Jau. - Teď
mě z tebe chytnul kříž, člověče. Co já pro tebe všechno… - No. A
na druhý straně aby se pak tak jako zase vynořilo, víš?
Přestaň už blbnout… Vylez.
Dyť už tak jako… Jau. - A to se pak jmenuje svítání. Jau. - No a
to jsi tančil.
Jasně. Děkuju. Už to nezkoušej, prosím tě.
No… Já nemusím – ale to slunce to dělat bude… Ono to tak musí,
víš? To jsou ty fyzikální zákony.
Teda já je obdivuju, ale nechápu.
Kde berou tu sílu, viď?
No – a proč tolik zuří na telefonní seznamy…
Na seznamy?
Jo – on ti zahlídne telefonní seznam, popadne ho a rozerve ho na
dva kusy. A je rád. Viděl jsem to v televizi.
Třeba se zlobí na lidi?
Jo, to je možný; třeba jich je na něj moc… Oni jsou tam tak jako
koncentrovaný, v tom seznamu.
Jo. Když jsou lidi někde takhle koncentrovaný, je pravděpodobný,
že mezi nima bude nějakej vůl. A tomu se ten silák třeba mstí.
Pomůže to?
Třeba jemu jo. Že jako vybije ten vztek.
Já bych vztek takhle nevybil. Já bych tomu volovi v tom
telefonním seznamu rozbil hubu.
To víš, že jo: a vůl ti to vrátí.
To je fakt. Seznam ti to nevrátí. Seznam je v podstatě
bezbrannej.
Jo. A jak bys ho našel?
Ten seznam? Takhle na poličce… Pod telefonem - tak jako dole
takhle - vy nemáte seznam?
Toho vola z toho seznamu, co bys mu pak rozbil tu hubu…!
Zavolal bych mu. Od toho je telefonní seznam, ne?
To je fakt. Tam jsou i adresy.
Dobře – ale co má proti cihlám?
Kdo?
No on! Vidí cihlu, rozzuří se – a prásk: cihla na dva kusy. To
bylo taky v tý televizi.
A taky byl rád?
Jo. Usmíval se.
Možná mu někdy něco udělal nějakej zedník…
V tom případě jdu po zedníkovi a ne po cihle, ne?
Myslíš zedníka prásk a na dva kusy? – To je trestné. To ti
dneska neprojde.
To je fakt. Cihel můžeš rozflákat stovky a nic se ti nestane –
pokud teda flákáš cihly ze svýho. Ale jedna rozflákaná huba – a
máš malér.
Jo. To už je lepší ten telefonní seznam. Roztrhneš ho – a máš
klid.
Má to vymakaný tenhle silák, co?
No. To teda jo.
Však se taky nadřel, než k tomu došel. Aspoň to říkal. V tý
televizi.
Za mýho mládí byly moudrý slabikáře. Pamatujete?
Jakpak ne. Byl v nich základ.
Jo. Přesně. Základ. V některých knihách máte základ. To můžete
číst pořád – a vždycky něco objevíte. Něco vám dojde.
Jo. Třeba:
Ema má mámu. Máma má Emu.
–
Pamatujete?
Jakpak ne. To bylo dobrý.
Že jo. Člověk to tehda čet – ukazoval si – a ani nevěděl, co
čte.
No. Některý věci se poznaj až na druhý čtení.
Přesně. Nebo na třetí.
Jo. Život vás musí napřed naučit.
Jo.
Ema má mámu. Máma má Emu.
- To bylo
přesný.
Jo. Zásah.
Jasně. Když něco máte, tak ono to má vás. Vždycky. Nejde to
oddělit.
Jo. Máte vztek – a vztek má vás. Máte vši - a vši mají vás.
Nejde to oddělit. Máte Emu - a Ema má vás. Bohužel.
Chtěj, co už máš…
A zas už to tak bolí, Bože...
Protože chceš, co nemáš.
Chci, co chtít nemám?
No. Protože to bolí. Proč bys to měl chtít, když to bolí? Vždyť je to nelogické!
A co mám chtít, aby to nebolelo?
Chtěj, co máš.
Mám chtít to, co mám?
Tak. Když budeš chtít to, co máš, můžeš se podívat, že to máš, zaraduješ se - a je ti skvěle.
To přece nemá logiku, Bože…
Jo. Taky mi to přijde jako nějaká vaše vleklá systémová chyba. Koukám na to denně.
Podívej například na paní Novákovou. Ona velmi, velmi touží po panu Dvořákovi. Trápí se bez něj, chodí celá schvácená. Tak by byla ráda, kdyby ho měla. Ale nemá ho, a tak se trápí. Chce, co nemá.
A teď si vezmi toho pana Dvořáka. Pan Dvořák – na rozdíl od paní Novákové - pana Dvořáka má. Usíná s ním a probouzí se – každý den je s ním v teple pod dekou. Může mu čichat do podpaží, vrnět a usmívat se. Může mu říkat pěknými slovy a pan Dvořák to uslyší. Může si ho pohladit. Ráno si ho holí, mluví jeho ústy, vybírá mu kravatu. Vlastně se pan Dvořák od pana Dvořáka celé dny ani nehne. - A co myslíš: dělá mu to radost? – Nedělá! Vůbec mu to radost nedělá; on to přinejmenším ignoruje - ačkoli je to něco, za co by ta paní Nováková duši dala...!
Naopak – pan Dvořák, místo aby chtěl pana Dvořáka a měl z toho radost, že ho má, chce paní Millerovou. Která chce hlavně pokoj, jak sama říká; a ten – už jen proto, že ji věčně honí pan Dvořák - taky nemá.
Přitom paní Novákové pan Dvořák pokoj dává zcela, takže ta by teď ten pokoj – na rozdíl od paní Millerové, která po pokoji marně touží - mít mohla; ale to ona neví, protože nezažila, jaké to je, když člověka honí pan Dvořák. A tak si svého pokoje, který bez pana Dvořáka má, neváží; ona si ani nevšimne, že ho má, a pořád mě otravuje s panem Dvořákem – právě proto, že neví, co všechno obnáší pan Dvořák – tak jak to tuší paní Millerová.
Povídám – systémová chyba. Přitom kdybyste si se pěkně rozdělili – každý vzal toho, kdo mu patří, koho jsem mu dal…”
”Koho jsi mu dal? - Copak ty rozdáváš lidi, Bože?”
”Ne? A kdo ti dal tebe?”
Nebojte, pane: vydržte to, a ono to za chvíli přejde. - Znáte
Pryče?
Pryče?
Taky jsem ho neznal. Duchovní Mistr, dalo by se říct.
Neznám. Neslyšel jsem.
On tak jako mizí, a zároveň tak jako je. Takový jako rozdvojení.
Říkám – duchovní Mistr. To každej nedokáže.
Poslyšte, co je mi –
A když si ho všimnete – že tak jako je, a zároveň tak jako mizí
– to je velký poznání. Úlevný. A když ho chvíli sledujete,
postupně zjistíte, že všechno se jím stává. Všechno. On to tak
umí. S věcma. Se vším. To poznáte.
Neměl jsem tu čest.
To já jo. Velká úleva to vidět, řeknu vám: podívat se na něco,
co tuhle ještě tolik bolelo, a zjistit, že už se to zase stalo tím
chlápkem; že už je to zase Pryč…
Chceš kapesník?.
Ne, děkuju. Mám svůj.
Naše kočka to dělá taky.
Co dělá vaše kočka?
Jako ty.
Dobře: co dělám jako vaše kočka?
Ale naše kočka v tom má požitek.
Dobře: co dělám jako vaše kočka a mám v tom požitek?
Ty v tom máš taky požitek?
V čem?
S tebou je řeč jak rozprávka.
Se mnou?! S tebou je řeč jak rozprávka! Co dělám jako vaše
kočka?
Cpeš se do úplně malých prostorů.
Já?
Jo. Naše kočka leze do krabic.
Já do žádných krabic nelezu.
Ne? Naše kočka krabice miluje. Když něco vybalím z krabice,
musím jí nechat krabici na koberci. Ona si do ní vleze. Kdoví,
co tam hledá… Bylo by to zajímavý vědět.
V životě jsem nebyla v krabici.
Ne? – Miluje ty úplně prťavé. Čím menší, tím lepší. To bys
neřekla, do čeho všeho se ta kočka dokáže narvat. Snad u toho
překonává i fyzikální zákony… Některá ta krabice je evidentně
menší než ona – a ona se tam stejně narve a uvelebí.
A co já s tím jako?
Někdy pak nemůže ven – ale než to zjistí, tak je tam docela
spokojená. Někdy tam i usne. To já bych nedokázala.
No to já taky ne, ale -
Ty taky ne? Tak proč tam lezeš?
Já? Já ti říkám: v životě jsem nebyla v krabici…!
Teprve až nemůže ven, tak znejistí. Pak je kravál v krabici.
Mňouká a šprudluje se. Ale vlezla si tam sama. A příště to dělá
zas. – Vážně nechceš kapesník?
”Když jsem s tebou, jsem víc sama než když jsem sama.
Protože když jsem sama, jsem spojena se vším, co je tady. A všechno tu je.
Když jsem s tebou, jsem spojena s tebou. Ale ty tu v té chvíli nejseš.”
”Spadneš! Bude tě to bolet!”
”Cože? – Neslyším…!”
”Bolet že to bude, bolet! – Pozor, hochu, ublížíš si –”
”Co říkáte? - Neslyším…!”
”Někdo volal?”
”Asi omyl. Neslyšel jsem. Zavěsil.”
”Kdybys věděl, jak to bolí…
Haló, Bože – mě to bolí!
Jsem tak sám... Ty neslyšíš…”
Mistře, co vede člověka k tomu, aby zvedl činku?
Některý věci jsou jasný, ne?!
Určitě. Některý věci jsou jasný. – Který?
Jsou nějaký pravidla. Pravidla pro činkaře. Tak za prvý – zvedání.
Činka se musí zvednout. Od toho tam je. Kdyby tam nebyla,
nezvedala by se. Ne?
Ano. Samozřejmě. Kdyby tam nebyla… Co vede člověka k tomu, aby
zvedal činku?
Že je těžká. Kdyby byla lehká, na co by ji člověk zvedal, ne? To
by nedalo žádnou práci.
Samozřejmě. Kdo by ji zvedal, kdyby byla lehká. - A proč je
třeba zvedat těžkou činku?
Proč je třeba proč je třeba… Aby se vidělo.
Co aby se vidělo?
Že to zvednu, ne?
Aha. - A jak pozná ten, kdo to vidí, že je to těžká činka?
Dobrá otázka, hehe. - Může si to přijít zvážit. Nebo zvednout,
jestli si troufá. - Důležitý je, že to poznám já. To je pro mě
důležitý.
Takže to děláte taky kvůli sobě?
Jasně. Abych věděl, že jsem to zvednul.
Aha. A to stačí?
Nestačí. Jen zvednout nestačí. Druhý pravidlo – udržení.
Když už to tam máš, musíš to chvilku udržet.
Proč?
Aby se vidělo. Že udržíš. Ale to není všechno. Pak je pouštění.
Třetí pravidlo.
Pouštění?
Jo. Třetí pravidlo je, že všechno, co jsi zvednul, musíš pak
pustit. Jinak to nejde.
Samozřejmě. Jinak bys neměl volné ruce na další zvedání.
Přesně! - Ale musíš dát pozor.
Na co?
Aby to, cos zvednul, na tebe nespadlo. Protože když jsi to
zvednul, jseš pod tím. To není dobrý. To je čtvrtý pravidlo.
Ano, rozumím. - Takže abychom si to shrnuli: zvednout. Aby se
vidělo, že uzvedneš. Pak udržet. Aby se vidělo, že udržíš. A pak
pustit – opatrně ovšem – a znova zvedat. To se mi zdá rozumné a
inspirující pojetí.
No. Já myslím, že některý věci jsou jasný.
Za sto metrů. – Za sto metrů zahněte doprava.
Proč doprava?
Tam jsou Poděbrady.
Proč do Poděbrad?
Vím já? - On stanovuje cíle. Já ne. On rozhoduje. Řekne do
Poděbrad, a já hledám, jak ho tam dostat. – Projedu si v duchu
všechny možnosti a začnu ho šíbovat, kudy je to nejjednodušší. Od
toho mě má. - Za sto metrů zahněte doprava.
Zahnul doprava?
Ne. Zahnul doleva. Někdy nezahne vůbec. Kousne se a jede rovně.
Proč to dělá?
Vím já? Trucuje. Myslí, že má lepší projekt. Že já ho brzdím.
A má lepší projekt?
Blbost. Teď jede na Plzeň. I když o tom neví.
A vy...
Za tři sta metrů. Rozumíte – aby jako měl čas. Za
tři sta metrů. Za tři sta metrů zahněte doprava. Aby se tam
jako nenápadně moh vrátit. Na ty Poděbrady. Tak to vymyslím. Jako
že se nic nestalo. Žádný trapas. Žádný úsměšky. Soukromý
tajemství.
A zahne?
Někdy. Ale nadává u toho. Křičí na mě. Že jsem ho spletla. Že
jsem pomalá. Nebo rychlá – podle toho. Laje do šmejdů.
A vy?
Mlčím. Počítám opravnou trasu. Opusťte kruhový objezd.
Mile. Mile se musí.
Proč?
Aby to s ním neseklo? Aby neboural? - Nesmí se rozčilovat. Má
vysoký tlak. Nesmí se mluvit o chybách. Chyby nejsou – jsou jen
různé další možnosti. A vy při každé takové nesmíte zvýšit hlas.
Musíte to polknout, bleskově promyslet situaci a spravit to; jako
že se nic nestalo. Vymyslet náhradní trasu.
Aha.
A dělat, že vlastně tahle trasa je ta nejlepší. Žádná chyba se
nestala. Všechno v pořádku. Hlavně mile. - Opusťte kruhový
objezd.
Opustil?
Ne. Krouží tam jak blbec. A nadává. Že jsem mu to měla říct
dřív.
Potřebuje hodně času.
Jo. To jo. Tak se snažím varovat včas. Připravit ho. Kruhový
objezd, říkám. Za sto metrů. Za sto metrů kruhový objezd.
Aby se jako připravil. Aby se připravil, že to nebude rovně. Opusťte
kruhový objezd – teď.
A on?
´Kurva´, říká. Cedí mezi zuby. Je nervózní. Vždycky ho zmate, že
z kruhového objezdu vedou cesty.
Je překvapený.
Jo. Nečeká to. A jak je jich tam víc než vjezd a výjezd, je
vyřízený.
A vy?
Mlčím. Mluvím jen to nejnutnější. Hlavně ho nerozčílit. Musí se
soustředit. Když ztichnete, jede rovně. To umí – tak dává pokoj.
Píská si mezi zuby, kouká před sebe a nematou ho nové možnosti.
Potom.
Co potom?
Potom. Zahněte doleva. Nemůžete říct: Hned. Teď
hned zahněte doleva. To by se zbláznil. Zpanikařil by a
vrazil do zdi. Musíte říct: Potom. Aby se v klidu
připravil na akci.
Musíte opatrně.
Jo. Celou cestu. Hlavně opatrně. Neutrálně. On má svýho dost.
Hlavně ho nerozčílit. - Za dvacet metrů jste v cíli své
cesty.
A pak?
Zmlknu.
A on? Poděkuje?
Mně? Já snad řídila? Dojel tam snad on, ne? On to dokázal. A
pořídil si mě taky on.
Musíte být velmi trpělivá.
Jo. Člověk se naučí. Den za dnem. Od rána do večera. Dvacet let.
Celý naše manželství.
Tolik ti dávám - tak proč ty mně ne?
Proto.
Proč proto?
Protože mi tolik dáváš.
Mám dotaz, Bože.
Ano?
V našem vchodě je jednatřicet partají.
Správně.
To se pozná. Podle schránek.
Ano. I touto metodou to lze někdy poznat.
Já to prostě dělám podle schránek.
Ano. Podle schránek.
Jo. A každá partaj čítá v průměru tři lidi. Některé čítají
čtyři – ty, co mají dvě děti. Ale některé mají jen jedno dítě, a
některé ani dítě nemají. Na druhé straně v přízemí je partaj, co
má dvě děti a tchyni. Ale dobře. V průměru čítají partaje v našem
vchodě tři lidi.
Jsi všímavá, dcero.
Jo. Jednatřicet krát tři je devadesát tři lidí v našem vchodě.
Něco ti na nich vadí, dcero? Ubližují ti?˝
Ani jeden z nich by Viléma - znáš, Bože, Viléma?
Toho Viléma? - Samozřejmě.
Jo. Přesně toho. Tedy ani jeden z nich by Viléma, kdyby ho
potkal, ani nepozdravil. Ne že by proti němu něco měl – ne že by
ho nezdravil naschvál. Nezdravil by ho proto, že by ho ani
nepoznal, rozumíš?
Ano. Je možné, že by Viléma nepoznal - ten, kdo by ho potkal.
Ale to by nebyla jeho chyba, že by ho nepoznal. Viléma by
nepoznal proto, že ho nikdy neviděl. Takže když by potom Viléma
viděl, ani by nevěděl, že je to Vilém. Proto by ho nepoznal. A
nepozdravil.
Tobě vadí, dcero, když lidé nezdraví Viléma?
Ne. Proč by měli zdravit Viléma, když ho ani neznají? - Pochop
to, Bože. Devadesát tři lidi, včetně mužů, žen, dětí a starců.
Devadesát tři lidí by minulo Viléma, ani by se neohlídlo. Ani
jednomu z nich by se ani na moment neudělalo špatně. Ani jeden z
nich by nestrnul. Ani jeden z nich by neměl chuť přeběhnout na
opačnou stranu ulice. Ani jeden kvůli Vilémovi v noci nepláče.
Nepláče. Ano. To je skoro jisté.
Viď, Bože. A to je jenom jeden vchod. V našem domě je vchodů
šest. Šest krát devadesát tři lidí. Pět set padesát osm lidí
nepláče. Vedle našeho domu je další dům, skoro jako náš. Pět set
padesát osm krát dvě. Jeden tisíc sto šestnáct. Ale je trochu
větší. A delší. Dejme tomu jeden tisíc dvě stě lidí. Ani jeden z
nich kvůli Vilémovi... Ani jeden z nich nemá v mozku za celý den
jedinou myšlenku na Viléma. Tisíc dvě stě lidí, kteří v noci kvůli
Vilémovi nepláčou. Co do Viléma úplně volná hlava. A na našem
sídlišti je -˝
Už začínám rozumět, dcero.
Rozumět, pane Bože? Ty? - Pane Bože, proč jsi mi to udělal? Proč
z těch všech miliónů lidí okolo zrovna já musím tak hloupě milovat
Viléma?!
Zatím jsi vždycky spadla do měkkého.
Do měkkého?! - Tomuhle ty říkáš měkké?!
Ještě nevíš, co je tvrdé.
Jak to?
Přežilas to.
Nikdy to nedokážu, Bože. Nikdy se nedokážu chovat jinak. Tolik
se snažím, a přesto se mi to děje. Moje ruce a nohy mi to dělají.
Moje hlava mi to dělá.
Možná bys měl vědět něco o slonech.
O slonech?
Každý má svého slona. I ty máš svého. Velmi silného a velkého a
statečného. Ale ten slon, když byl ještě malý, uvěřil provázku.
Provázku?
Ano. Ale to nebylo hned. Když byl tvůj slon malý, měl velkou a
silnou maminku. Napřed běhal kolem ní. A pak mu dali -
Provázek?
Ne. Provázek ne. Pevné lano mu dali. Provázek by přetrhl - byl
to přece slon, i když malý. Pevným lanem ho přivázali k matce.
Takže už nemohl běhat okolo. Musel jít za svou mámou. Marně se
zpěčoval. Máma měla velkou sílu. Musel jít, kam šla máma.
Máma byla taky na pevném laně?
Ne. Mámu vedli na provázku.
Na provázku?
Ano. Na tenkém provázku. Máma by samozřejmě uměla přetrhnout
jakékoli lano; měla mnohem větší sílu než její malý slon. Ale
nezkusila to. Nezkusila přetrhnout ani ten provázek.
Proč?
Protože když byla malá, taky uvěřila provázku.
Jak mohla uvěřit provázku?
Jako její malý slon. Dlouho se pevnému lanu zpěčoval, až
zjistil, že je to marné. Přestal se snažit. Pak to lano mohli
vyměnit za provázek. On uvěřil, že nejde přetrhnout. Uvěřil
provázku. Prostě to věděl.
Přitom by stačilo, kdyby se máma zastavila. Pohnula krkem.
Otočila se.
Ano.
Ale ona to neudělá. Protože ví, že to nemá cenu.
Ano. Taky se kdysi snažila přetrhnout to lano, kterým byla
připoutána ke své matce. Ale byla ještě příliš malým slonem. A
když už byla velká, bylo pozdě. Ten provázek byl v ní.
A ten její syn?
Ten by býval potřeboval vědět něco o slonech. O slonech a o
provázcích. Jako teď víš ty.
Člověče, kde já moh bejt, kdyby mi Bůh splnil všechna ta přání.
Kde já moh bejt, člověče.
Kdes moh bejt?
Kde já moh bejt… Já moh bejt… V úplný prdeli jsem moh bejt,
člověče. Kdyby mi Bůh splnil ta přání.
Měl bych lék. Ne že bych neměl.
Na mý nervy? Mým nervům už nikdy nic nepomůže.
Feferonka.
Feferonka?
Jo. Feferonka. Ostrá. Velmi užitečná. Léčivá. Pomalu žvýkat.
Pomalu žvýkat…
Jo. Pomalu. Nepolykat, nezapíjet.
Nepolykat, nezapíjet…
Přesně tak.
A to vážně pomůže, Bože?
No… Rozhodně tě to přivede na jiné myšlenky.
A tyhle malé – podívejte. To je moje radost. Tak drobné jsou.
Tak křehké. Opatrně s nimi. Ale mají krásný zvuk. Jemný, něžný.
Chcete vyzkoušet?
Ukažte? - Ale vždyť to nezvoní…
Ne?
Moment - bodejť by to zvonilo – teď to vidím – kde je srdce toho
zvonu?! Vždyť ty zvony jsou vevnitř úplně prázdný…
To jo, to jo… Vevnitř prázdný - to ty zvony jsou.
Jak se může ozvat zvon, který je bez srdce?! Prázdný zvon je
vždycky hluchý - zvon bez srdce nikdy zvuk nevydá!
Samozřejmě – zvon bez srdce sám nezazvoní. Ale koukejte - když
vezmete druhý takový, hele – a jedním o druhý takhle ťuknete –
slyšíte?
Jo.Teď jo. - Rozumím. Ten jeden sám sebe o druhý rozeznívá. -
Jeden je druhému chybějícím srdcem.
Tak se ti marně převaluju v posteli, nemůžu usnout, pak
maximálně chvilku, vzbudím se a nezaberu a nezaberu… Každej den
znova. To kdo nezažil, si neumí představit.
Jiné pojetí.
Co jiné pojetí? Jaký pojetí? Nic nezabírá!
Běž ven.
Ven? Zbláznil ses? Co bych tam dělal ve dvě v noci?! Tam nikdo
není. Všichni spěj.
Nespěj. Nadávaj v posteli. Sami, ve tmě. Proč nejdou nadávat
ven? Každej z těch, který se vzbuděj a nezaberou, uvažujou tak
jako ty: ´Co bych tam dělal.´ - Pak tam má někdo bejt. Kdybyste
tam šli všichni, co jste se vzbudili a nezabrali a nezabrali – to
by bylo hned rušno. A veselo.
Jo. Úplnej mejdan.
Jasně. Happening byste mohli udělat.
Co happening; demonstraci! My, co nemůžem usnout, proti těm
hajzlům, co spěj jako dudci. Pod jejich okny. Dost bylo vašeho
spaní! Chceme spravedlnost!
Okna by se otvírala. Lidi by z nich na vás křičeli: ´Já nemůžu
spát!´ A vy na ně: ´My taky ne!´ Abyste to o sobě vzájemně věděli.
Lidi se maj informovat.
Jo. A my, co nemůžem usnout, bysme si přitom spolu pěkně
pokecali o tom, jak a proč nemůžem usnout. Seznámili bysme se. S
někým, kdo nás chápe.
No. Řada lidí by pak možná vděčila svým nočním můrám za nového
partnera.
No. Z kterého by pak mohla být nová noční můra. Nový důvod
nespat.
Vidíš. Mohli by pak nespat spolu. Což teď vlastně taky dělají,
ale protože se neznají, tak to o sobě ani nevědí. A míjejí se
místem. Jeden s tím druhým nespí tam a druhej s tím prvním nespí
tady.
Jo. Pak by se místem nemíjeli. Pak by spolu nespali na jednom
místě.
Nebo spali.
Jo. Ať tak či tak, šlo by o úplně jiné pojetí.
Vždyť ti to říkám: jiné pojetí.
Moje hlava, Bože...
Ach Bože. A je to čím dál horší. Starostma už nevím, kde mi
hlava stojí.
Počkej. Hlava má někde stát? Já myslel, že kdo má stát, jsou
nohy… Ty jsou takhle dole – tam ony stojí – kdežto hlava… je
nahoře… Dole se stojí, a nahoře se… Jak já jsem to tenkrát… -
Hlava nemá stát. To vím jistě. To si pamatuju. Hlava má…
Bože?
Počkej, já si vzpomenu… - Viset? - Ne, to je blbost – to jsem se
– to jsem si s něčím splet. – Co má vlastně ta hlava, když nemá
stát… Jak to jenom… ´Hlava pevně na zemi…´– ne, to jsem
zkoušel a nebylo to dobrý... – ´Nohy pevně na zemi´! –
Jo, to si pamatuju, tak jsem to tenkrát koncipoval.
Bože?
Jo, to má logiku… Už to vidím. Hlava bejvá na úplně druhým konci
- tak jako nahoře, nad tím vším. Nad tím vším, co je pod ní…
Jsi v pořádku, Bože?“
Já? - Samozřejmě. Vždycky. - Na co ses to ptal?
Já – nevím jistě. Snad co mám dělat, když –
- Když ti hlava někde stojí a nemá. Protože stojej nohy, tam
dole. - Hlava má… - Hele – a nemá ona jen tak jako bejt, bejt
nahoře? Nad věcí?
Tolik ho miluju, Bože.
Ano?
Krev bych za něj cedila.
Čí.
Co čí?
Čí krev? To je důležité.
No já nevím – asi svou?
Proč?
Proč proč… - Kdyby to potřeboval?
K čemu?
No já nevím...
Proč se cedí?
Já nevím - snad aby -
Cedník - máš?
Cedník?
Čím jiným se chceš cedit…
Já se -
Jako nudle. Nudle jsi někdy cedila. Cedníkem. - Ne?
Já jsem tím myslela –
Cedí se proto, aby se oddělilo něco od něčeho. Zde zřejmě krev
od tebe.
Bože?
Cedníkem.
Ano.
Předpokládám takovou jako mletou fašírku. Hodně řidiny.
Cože?
Od čeho jiného bys chtěla oddělit svou krev? Od zelí?
Od zelí?
Viď. Blbost. Proč by zelí plavalo v tvé krvi. Nebo nudle. Já
vidím fašírku. Pozor - syrovou. Vařená se blbě cedí. Takovou tu
kaši řídkou krvavou vidím – krev pěkně odkapávat skrz cedník do
hrnce na polívku a ty celé kousky nechat v cedníku. Tak se cedí. -
Ale proč je to potřeba, to mi řekni… Co by z toho měl… Možná má
rád fašírku?
Kdo?
Kdo? - Vzpomeň si. - Miluješ ty ho vůbec?
Jo. Krev bych za něj... Dýchala? Bych za něj?
Na stole stála orosená sklenice vody. Na židli vedle stolu seděl Člověk se skloněnou hlavou. Musel mít hlavu skloněnou – hrál si kolíbku z provázků – všichni ji známe. U kolíbky z provázků je třeba být pozorný a prsty držet v přesné poloze, aby se provázky nevyvlékly. To by se celá kolíbka rozpadla.
Mám žízeň,
řekl Člověk. Takovou žízeň,
Bože.
Tak se napij,
řekl Bůh. Tady máš vodu.
Kde?
řekl Člověk. Pochop, nemůžu se
dívat – musím dávat pozor tady na ty provázky …
Aha,
řekl Bůh.
Chápu.
– Bůh pochopí všechno. – Na
stole. Na stole máš vodu,
řekl.
Na stole? – A kde je stůl? Pochop – nemůžu se dívat – musím
tadyhle ty … provázky …
Aha, to jo, to jo,
řekl Bůh. Stůl je
vedle tebe.
Tolik bych se napil. Tak rád,
řekl Člověk.
No jo,
řekl Bůh. Nějak ho nenapadalo, co
říci. Ale chápal. To uměl.
Já vím,řekl Člověk.
Je tu sklenice vody, na stole, a stůl je vedle mě. Tak rád bych se napil. No jo – ale … chápej – já musím držet ty provázky …
Bůh si odkašlal. A kdybys … ty provázky … tak
jako …
A Člověk se pobouřeně otočil a rozpřáhl ruce: Zbláznil
ses, Bože?! Kdo bych byl – bez těch provázků?! – Můžeš ty vůbec
pochopit, co mi to dalo práce?!
Můžu,
chtěl říct Bůh. Ale nestihl.
– Ježišikriste – vidíš?!
, vykřikl totiž Člověk
zděšeně. Vidíš, cos proved?! Teď se mi ty provázky tadyhle
úplně … Teď abych to celé … Bože, co jsem ti udělal, že mi tak
ubližuješ …?!
A Bůh si nejistě odkašlal: No jo … Ale teď by
sis konečně mohl vzít tu sklenici, ne? Máš úplně volné ruce …Bez
těch provázků …
Ale Člověk neposlouchal. Skláněl se nad změtí
provázků a snažil se ji rozmotat. Já z těch problémů snad nikdy
nevyjdu. Bůh ke mně není spravedlivý. Nikdy nebyl. Všecko mi bral.
Vždycky mi všechno jen bral. Vždycky jsem měl smůlu,
mumlal
si. A žízeň … Takovou žízeň, Bože …
Nemůžu ti dát, co chceš. Nemůžu ti splnit přání.
Proč?
Protože to vymáháš.
Vychováváš mě?
Ne tak, jak myslíš.
Tak proč? Proč mi nemůžeš splnit přání? Denně tě o to tolik
prosím, Bože.
Protože bych nevhodným způsobem utišil tvůj strach.
Utišil můj… tomu nerozumím.
Splnění přání by utišilo tvůj strach.
No vždyť… - Proto to žádám...
Pověsil by ses na to. Držel by ses toho. To, zda budeš nebo
nebudeš mít svůj strach, svou bolest, bylo by závislé na tom, zda
budeš nebo nebudeš mít splněné to přání.
No a? Kdybys mi splnil to přání, kdybys mi dal co chci, tak bych
si mohl být jistý - neměl bych strach. Ani bolest.
Myslíš? Pod takovouhle jistotou se vždycky skrývá nejistota: ´Co
když se mi to, co jsem dostal, zase ztratí? Co když budu muset
znova marně prosit?´
Ale kdybys mi to nebral...
Věříš? Věříš, že bych ti to nebral?
Teď jo.
Teď. Už zítra to bude jinak. Už zítra budeš pochybovat. A když
bys bez toho žít neuměl - když bys na to splnění přání byl
odkázán, kdyby tvé štěstí na to bylo odkázáno - byl bys hříčkou
svého strachu.
Ale strach by nebyl, když bys mi dal, po čem toužím...
Ale byl. Dobře bys o něm věděl. Sloužil bys mu. Dělal bys
všechno, abys to, cos dostal, neztratil. Nedělal bys nic jiného.
Stal by ses otrokem. Tomu říkáš klid? Tvůj klid by byl spojen jen
s tou věcí – s tím, budeš-li ji mít nebo ne. A pod klidem
pramenícím z toho, že máš tu věc, kterou jsem ti dal, by pořád
zůstávala hrůza z toho, co by bylo, kdybys tu věc ztratil. A hrůza
z Co by bylo, kdybych to ztratil splývá s hrůzou Co
bude, až to ztratím.
A co s tím? - Stejně mám hrůzu...
Uč se žít se svým strachem. Pochopit ho. Uvidět jeho tvář. Skrz
něj najdeš cestu ke klidu.
Jak?
Rozhodně jinak než si teď představuješ. Protože snažíš-li se
vyřešit své věci v zoufalství a křeči, tvoje představy řešení
bývají plné zoufalství a křeče. Proto se ti nedaří. Čím víc chceš,
tím víc jsi v křeči; tím víc spěcháš a vymáháš. A představy
vytvářejí realitu. Představy plné zoufalství a křeče vytvářejí
zoufalství a křeč - ne klid. Navíc ten, kdo je v křeči, se nehýbe
volně; vidí jenom jedním směrem - mnoho možností mu uniká.
Mně by stačila jedna možnost: mít klid.
Je mnoho druhů klidu a mnoho cest k nim.
Aspoň jeden, Bože. Aspoň jeden klid. Mně by stačil.
To bys nesměl mít takový strach. Strach ale způsobuje, že mysl
těká. Nevidí cestu ani cíl. Žádné řešení. V klidu však všechna
řešení přicházejí k člověku sama.
Jo - to znám. Když jsem v klidu, nabízejí se mi i jiná řešení.
Vidím je.
Ony se často nejen nabízejí – ony se samy realizují; jako by se
někde nad tebou rozplétaly neviditelné provazy samy.
To zní hez - moment; takže ty říkáš, že když budu v klidu, najdu
klid? To teda promiň, Bože, ale to mohl říct řetízek a tele mohlo
zůstat zticha... Promiň.
V pořádku. Lidi se napřed dlouho rozčilujou, než na to přijdou.
Někdy celý život.
Dobře. Nebudu se rozčilovat. Jsem klidný, jsem klidný, jsem
klidný...
Nejsi klidný. Jsi moc rychlý; klid je pomalý - utíkáš mu. Počkej
na něj, ať může natéct kolem tebe. Zpomal. Pomalu jdi, dívej se,
jak tvůj kotník míjí kotník. Dívej se a poznáš změnu. Zpomal,
zastav se ve svém dni - a tvůj klid tě zaplaví.
Musíš se víc snažit, hochu. Musíš se snažit, abys něco dokázal –
jinak se nikam nedostaneš.
Kam bych se měl dostat.
Kamkoliv. Dneska se nikam nedostaneš jen tak. Kamkoliv se chceš
dostat, musíš si na to vydělat například. Musíš se snažit. Kam by
ses třeba chtěl dostat?
Já bych se chtěl dostat na kutě.
Ale no tak. Věci prostě vyžadují snahu.
Nezdá se mi. Ověřoval jsem to a není to tak.
Co není tak?
Věci nevyžadují snahu. Zkus si k nějaké věci sednout, pozoruj ji
a řekni mi, až začne vyžadovat snahu. Já už jich něco pozoroval.
Snahu nevyžadovala ani jedna.
A co dělaly?
Nic. Pozorovaly mě.
A ty?
Pozoroval jsem je. Vzájemně jsme se pozorovali. Takový jako
souznění to bylo; já nic – ony nic.
A jak to skončilo?
Přestalo mě to bavit. Šel jsem domů. Že je budu pozorovat zase
zítra.
A ony?
Nevadilo jim to.
Člověče, a nezatřeš to. Vždycky se to jakoby sloupne. Nebo
rozteče.
Jo. Prostě to tam nedrží. Jestli to tam je mastný nějak nebo co…
Někdy to teda chvíli drží – říkáš si, už je to dobré, už jsem na
to přišel, na tu správnou kombinaci. Ale pak časem…
Zase se to tam udělá.
Jo. Ten flek. Někdy ne hned, někdy to chvilku trvá. Ale jako by
na tom místě bylo něco, na čem nic nedrží. Vůbec nic.
Dals tam víc barvy?
Jo. Všechny barvy a hodně. Čistil jsem to. Desinfikoval. Dal
jsem tam kdeco. Všechno okolo bylo v poho – co jsem tam dal, to
drželo. Ale tohle…
Já tam dal sádru. Lepidlo. Nepomohlo. Upadlo to všecko.
Jo, to je průser, když se ti to udělá. Toho se nezbavíš. To
můžeš zatírat čímkoli. Jakýmkoli žánrem.
Jo. Plakát tam můžeš dát.
Jo. Plánovací.
Jo. Vobraz. Nebo fotku. Krásnou ženskou nahou. Děcka malý, když
mají narozeniny. Se psem. S kočkou. Nálepku. Tapetu. Kytky na
louce. Všecko jsem zkoušel.
Jo. Cokoli na to dáš – někdy to tam chvilku vydrží, ale pak se
to vždycky sloupne.
A pod tím? Viděls to pod tím? Co myslíš, že to je, to pod tím?
Člověče nevím. Něco nedokončeného. Jako by něco chybělo. Místo
toho jen šedý mastný flek. Šedá díra. Prázdnota.
Řve na mě. Nevím proč. Bojím se ho.
Čeho se bojí on?
On?
Musí se něčeho bát. Jinak by neřval. Lidi přece, když jsou v
pohodě, tak neřvou. Divoké emoce přicházejí, jen když si člověk
není jistý.
Nevím, čeho se bojí. Mě těžko. Vždycky jsem byla hodná. Mírná.
Ustupovala jsem.
Možná něčeho v sobě. Možná překřikuje sám sebe. Svůj hlas ve své
hlavě. Myslí, že když bude hlasitější, že ho neuslyší.
Proto řve na mě?
Možná jsi spojená s tím hlasem.
Co s tím já mám společného? Nikdy jsem ho neohrožovala. Nikdy
jsem mu nic neudělala.
Člověk se většinou nebojí toho, co je, ale toho, co v tom, co
je, on vidí.
Nerozumím. On se prý nebojí ničeho - a já se bojím jenom jeho.
Je velký rozdíl mezi skutečností a tím, co člověk z té
skutečnosti vidí. Nikdy ji nevidí celou – a většinou ji vnímá přes
svůj strach. Stejně tak vnímá sebe. Přes strach. Strach ze sebe.
Já se sebe nebojím; znám se. Nikdy bych nikomu nic neudělala.
A strach vyrábí nejen bubáky, ale i iluze. O sobě i o jiných.
Stal se údajně v antickém Řecku a vystupují v něm řečtí filozofové. Stává se však kdykoli, a to kupodivu i lidem, kteří nemají o existenci filozofie ani tušení.
Příběh se vypráví takto:
Do jednoho domu, v němž sídlil bohatý filozof a vedl tam svou soukromou filozofickou školu pro bohaté žáky, přišel chudý filozof. Filozof špinavý, bosý, pravděpodobně bydlel v sudu a jeho myšlenky byly velké.
Bohatý filozof seděl v kruhu svých bohatých žáků, obklopen mísami přetékajícími vzácnými jídly a nádobami plnými vína. Běloskvoucí ubrusy, koberce, nádherné sochy, květiny, výzdoba.
Tomu říkáš filozofie? - Pýcha, všude nic než tvoje pýcha! Jen se
předvádíš!
, vykřikl chudý filozof.
Rozběhl se mezi koberce. Špinavýma bosýma nohama dupal po bílých ubrusech, tancoval mezi vzácnými mísami. Bohatý filozof ho mlčky pozoroval. Pak řekl:
Ano. A po té mojí pýše teď dupe tvoje pýcha, Diogene.
Taková třída to byla. Plná lavic a židlí. Tonda našel místo a usadil se. Rozhlédl se. V podstatě obsazeno bylo. Různými týpky. Vepředu flipchart tabule, u ní barevné popisovače. U tabule přešlapoval lektor, ukazovátko v ruce. Takový všední chlápek. Ale důležitej. V saku. Chvíli si je prohlížel, pak promluvil. Ztichli.
Tak vážení, jste tu všichni, jak vidím, takže já abych začal. Pár slov na úvod. Jen abyste věděli – tak rámcově – v čem jedete,
řekl lektor.
Vytáhli si sešity. Někteří. Ale někteří se jen zaklonili na židli a houpali se s rukama v kapsách.
Si důvěřujou,
pomyslel si Tonda. Chvíli váhal, a pak si taky vyndal sešit. Za to nic nedá. Dolistoval za poslední zápis, uhladil stránku, připravil si tužku a čekal.
Tedy, jak jsem říkal, je to jen HRA,
pokračoval lektor. Vzal zelený zvýrazňovač a napsal a tabuli slovo HRA
On to říkal?
pomyslel si Tonda. A kdy?
- Ale nahlas neříkal nic. Do sešitu - na levou stranu nahoru - napsal tiskacími písmeny nadpis: HRA.
A podtrhl si to. Jaké máme vlastně datum? – Nevzpomněl si přesně. Tak ho tam zatím nepsal.
Hra? Nic skutečného?
ozval se někdo pobouřeně.
Lektor znejistěl. No… Jak se to vezme. Ale vlastně ano: nic skutečného.
Nic skutečného.
, zapsal si Tonda krasopisně.
Třída zašuměla. V tom případě ale –,
ozvaly se pobouřené hlasy.
Tonda si zatím kreslil na kraj stránky obrázek. Čtverečky a kolečka a tak. To dělal vždycky, když neměl co dělat.
Lektor je překřičel: Ale ve skutečnosti…
Ztichli. - Co ve skutečnosti?
Je to skutečné.
Překřikovali se. Tak ano nebo ne?
Ano. Ne.
Začíná to být zajímavé,
pomyslel si Tonda a škrtl si v sešitu nápis Nic skutečného.
Pak začal stínovat obrázek, co namaloval. Čtverečky a kolečka a bůhví co ještě.
No právě,
řekl lektor. Ve skutečnosti… Je to dost… zajímavé.
Usmál se pro sebe.
Tonda nervózně pohlédl na lektora a schoval obrázek dlaní.
Ale lektor se na něj nedíval; rozhlížel se po sále. Tak jdete do toho?
volal. – Nemusíte. Jen kdo chce.
A pravidla?
ozval se někdo.
Jo – pravidla. -Tak za prvé. Všichni jste HRÁČI. To si pamatujte.
Vzal červený zvýrazňovač a napsal na tabuli slovo HRÁČI
.
Všichni jsme HRÁČI.
, zapsal si Tonda.
Lektor pokračoval: A máte vyfasované ÚBORY
. A pokračoval, když psal červeným zvýrazňovačem na tabuli ÚBORY
: Velmi dokonalé. Promyšlené. Citlivě reagujou. Abyste se…
– Zamyslel se. Jak bych vám to tak…
Abysme se co?
Abyste se poznali. Nebo spíš abyste –
Jako kdo proti komu?
Lektor se zamyslel. Ano. Dá se říct, že ano.
„Nebo že ne,
pomyslel si Tonda. Tak je to se vším.
A začal kreslit další obrázek.
Bože, vy jste tajnosnubnej…
, povzdychl někdo.
Lektor se zasmál. Ano. Říká se to. – Tak dál. Jste HRÁČI
, řekl a podtrhl na tabuli slovo HRÁČI
. Máte každý svůj ÚBOR
- podtrhl slovo ÚBORY
- a dostáváte ŽETONY. Určitý počet žetonů,
řekl, když psal na tabuli červeným zvýrazňovačem slovo ŽETONY
. Některé značí název hry. Některé ji ovlivňují.
Jak je rozeznat?
Těžko. Ve chvíli, kdy je zahlédnete, ztratí své nápisy. A mění se jedny v druhé. Ne vše, co nějak vypadá, je tak, jak to vypadá.
Kolik jich máme do hry?
Omezený počet.
Kolik?
zopakovali otázku.
Jo a ÚBOR,
vzpomněl si lektor. Ten máte jeden. Abyste se poznali. Nebo spíš -
Jako kdo proti komu?
No…
Lektor se zamyslel. - Ano. Dá se říct, že ano.
Bože, vy jste tajnosnubnej… Těžko pochopitelnej.
Lektor se zasmál. Ano. Říká se to. - Tak dál. Jste HRÁČI, máte ÚBOR - a teď ty ŽETONY.
Lektor postupně ukazoval nápisy na tabuli.
Kolik?
Omezený počet.
Kolik?
Nebo neomezený. Jak se to vezme.
Rozumím,
řekl někdo u okna.
Já ne,
pomyslel si Tonda. Ale nedal to najevo. Maloval obrázek. Čtverečky a kolečka a bůhvíco ještě.
Mám otázku,
řekl ten u okna. Mám otázku: jak udělat z omezeného počtu neomezený?
Dobrá otázka,
řekl lektor. Jak jsem říkal: Máte ÚBORY. Hráčské. Abyste se v nich –
Ty máme stejné?
zeptal se někdo.
Podobné,
řekl lektor. Velmi podobné. Ale na druhou stranu… Velmi rozdílné. Abyste se v nich -
.
Mě snad picne,
pomyslel si Tonda. Dávno už si nic nepsal – darmo by to pak musel škrtat.
A jak poznáme, kdo je v tý hře s námi a kdo proti nám?
zeptal se někdo.
No přece podle těch úborů, pitomče,
otočil se kdosi k němu. Říkal přece, že se liší!
Pitomec,
pomyslel si Tonda. A vystínoval obrázek.
Lektor se zarazil. No, jak bych vám to…
, začal. Ale pak mávl rukou. To se poddá. To se poddá samo.
Nebo nepoddá,
pomyslel si Tonda. To já znám.
Co ty žetony?
připomněl někdo.
Ach, žetony,
řekl lektor. Málem bych zapomněl. Máte ŽETONY. Ještě nějaké dostanete.
- Sáhl do kapsy a vytáhl hrst cinkajících kroužků.
Natáhli se zájmem hlavy. O tohle se hraje?
O tohle. Nebo s tím. Jak se to vezme.
Co to je? Dáte kolovat?
Teď ne,
řekl lektor. Teď ne. Možná později. A jsou to příběhy.
Příběhy?
Ano – jenom takové jako příběhy. Nic konkrétního. Ale vy to tak nemusíte vidět.
Jak to víte?
Máte ÚBORY.
Už si zvykli, že lektor poněkud těká. Nedali se. Když bychom ty příběhy nebrali vážně, ty žetony, tak co by se stalo?
Jak kdy, jak co.
To je nějaká blbost.
Ano.
Nebo ne,
pomyslel si Tonda. Jak se to vezme.
Nebo ne,
řekl lektor. Jak se to vezme.
Vždyť to říkám,
zasmál se v duchu Tonda. Je to pořád dokola.
Začínal se bavit. Ostatní taky. Mezi sebou. Pak se otočili k lektorovi. Jaký to má smysl?
ptali se.
Veliký.
Veliký? Proč?
Žádný…?
odpověděl lektor. Zastavil se u tabule a začal roztržitě črtat obrázek. Čtverečky a kolečka a bůhví co ještě. Pak obrázek zamyšleně stínoval.
Rozčílili se. Teď jste říkal, že veliký… - Vy pořád měníte názor,
křičeli.
Já? Kdo jsem já, abych měnil názor? - Vy měníte názor!
bránil se lektor.
My že měníme názor? Kdo jsme my, abychom měnili názor?
kontroval někdo.
Nějakej chytrej,
pomyslel si Tonda. Nějakej chytrej.
Vystínoval jedno z koleček na svém obrázku.
Ano,
řekl lektor. Ano.
Pravidla – chceme pravidla!
ozvalo se ze zadních řad.
Lektor se usmál: Že něco chceš, nemusí znamenat, že to dostaneš.
Ale může,
pomyslel si Tonda, zatímco stínoval čtvereček.
Ale může,
řekl lektor. Tonda spokojeně pokýval hlavou.
A pravidla chcete? - Pravidla máte,
pokračoval lektor. To, že je neznáte, neznamená, že nejsou. Hledejte.
Mě snad picne,
pomyslel si Tonda.
Ztichli. Blbá hra,
zabručel někdo.
Samozřejmě,
usmál se lektor. Samozřejmě.
Jak poznám, že je konec?
zeptal se někdo. Kdo to odzvoní? - Vy?
Smrt, vole,
řekl někdo. Smrt je to nejzákladnější pravidlo většiny her.
Lektor přikývnul: Někdy ano.
Mě snad picne,
pomyslel si Tonda.
Lektor zamyšleně zopakoval: Někdy ano. Někdy určitě.
Tonda chvilku přestal malovat. Zamyslel se.
Zamyslelo se jich víc. Pak se jeden zeptal:
Kdo vlastně v tý hře vyhrává?
Kdo vyhrává?
- Lektor se otočil k tazateli. Kdo vyhrává. Jo. Kdo vyhrává. Dobrá otázka. - Jak já bych vám to…
Náhle se ozvalo zvonění. Lektor sebou trhnul a podíval na hodinky. To nám to uteklo,
řekl. Nedá se nic dělat - musíme končit. Víte, co víte - co nevíte, se dovíte. Někdy příště.
Školení skončilo. Ozval se hluk posouvaných židlí. Všichni balili a mizeli. Lektor taky.
Tonda zavřel sešit a vstal. Tužku dal do kapsy. Ztracený čas,
pomyslel si. Ale pár obrázků jsem si namaloval. A úplná nuda to taky nebyla. Mám to za sebou.
Vyšel z místnosti. A pak se znova narodil. Hra začala.
A bylo to tak, jak bylo dříve řečeno: dostal velmi citlivý úbor k tomu všemu a dostal nějaké žetony, kterým vesměs nerozuměl – měnily se mu v rukou, nedalo se na ně zaostřit, vlastně se s nimi nedalo dělat nic. Blbá hra to byla. Blbá.
Občas – třeba když šel nocí pod oblohou s hvězdami do hospody na dvě studený – mu bůhvíproč bleskla hlavou vzpomínka na jakýsi starý opotřebovaný sešit. Zřetelně viděl před očima ten pečlivý nadpis tiskacími písmeny na té poslední stránce vlevo nahoře: HRA.
. Na řádku pod tím nadpisem bylo napsáno: Nic skutečného.
. A to bylo přeškrtnuté. A pod tím ještě: Všichni jsme hráči.
. Pak už tam byly jenom vystínované obrázky. Čtverečky, kolečka a bůhvíco ještě.
Mě snad picne. Jakej já jsem hráč? Já přece nic nehraju. Leda tak Černýho Petra,
pomyslel si Tonda vždycky. A pak to zase zapomněl.