Já jsem velmi tolerantní k cizím názorům!
Ach Sisyfe …:
Hned na prvním kineziologickém kursu One Brain nás tam byl plný velký sál.
Sedla jsem si doprostřed řady, což se později ukázalo jako chyba: nemohla jsem ven.
Ale zas tak velká chyba to nebyla, protože já když chci, dostanu se ven téměř odkudkoli.
Ostatní s tím však měli trochu potíže, protože jsem střídavě vstávala a drala se skrz ně ven, a když jsem se dodrala na konec, zatímco celá dlouhá řada musela posbírat z klínů své zápisky, a pak se zvedala a zase si sedala jako fanoušci na fotbalovém stadionu, když vytvářejí vlnu, a posléze hledala v šeru na podlaze popadané tužky, já si to venku rozmyslela a drala se stejnou cestou dovnitř.
Mezi tím jsem trávila dost času na záchodě, kde jsem zvracela vzteky. Nikdy předtím jsem vzteky nezvracela; takový vztek, strach a bezmoc jsem taky nikdy předtím necítila.
O přestávkách jsem se (pokud jsem zrovna nezvracela) se staženým krkem tiskla ke zdím, bloumala jsem mezi lidmi, dělala, že je neposlouchám, ale poslouchala: zaslechnu aspoň jeden rozumný lidský hlas? Jeden rozumný, logický hlas, který prostě jen vyjádří své pochybnosti?
Ale kolem mě se pohybovali samí blázni. Mluvili zvýšeným hlasem a vyjadřovali nadšení.
Oni i vesměs vypadali jako blázni, a bodejť by nevypadali, když to byly samé typy, které tak snadno uvěří takovým nesmyslům … Vůbec nepřemýšleli vlastní hlavou - jen opakovali, co slyšeli, a pokyvovali si dojatě, jako by to byla svatá slova …
A krátké ukázky nápravy
potíží považovali vážně za terapii … To se mně, erudované psycholožce, která věděla leccos o davové sugesci, stát nemohlo. Mě by na pódium jako dobrovolníka nedostal ani pár volů.
A byla jsem ráda, že jsem na pódium nešla: vždyť si to představte: chtěli třeba někoho, kdo trpí dlouhodobým smutkem. Ozvala se jedna taková v černých šatech. Byla trochu skleslá, ale asi ne moc, když si troufala vystoupit před celým sálem. Posadili ji na židli, ona pověděla, že depresemi trpí celý život. Lektorka jí dala jednu svou dlaň na čelo, druhou na zátylek, řekla Dýchejte
a čekala. Dobrovolnice po chvíli nadšeně oznámila, že se s ní něco zvláštního děje. Pak si vzpomněla na nějaké zážitky v dětství a pak řekla, že je jí po letech skvěle; vyskočila – zdravý mraveneček - vřele poděkovala, řekla, že je to neuvěřitelné, a vesele se vrátila na své místo, zatímco sál zatleskal a zapsal si to.
Hlídala jsem si tu paní: ona ji ta dobrá nálada jistě rychle přejde … Hledala jsem ji mezi lidmi i druhý den, že se jí zeptám, jak jí je. Našla jsem ji. Měla květovanou červenou sukni. Než jsem ji stačila oslovit, přihlásila se sama o slovo, vystoupila na pódium a oznámila, že jiné než černé šaty si troufla na sebe vzít dnes asi po deseti letech. No to by se z toho člověk … Už jsem se jí na nic neptala.
A tak to bylo pořád. Uvažovala jsem, že si půjdu pohovořit s lektorkou, ale z angličtiny jsem v tom zmatku plynule dokázala říct jenom že I am afraid …
. To sice byla pravda, ale nestačilo to. Tak jsem postupně našla odvahu a sehnala tu překladatelku, aby mi šla o přestávce tlumočit. Přece to není možné, přece v tom musí být nějaký zádrhel, přece tady musí být někdo blázen nebo rovnou podvodník …
Překladatelka byla svolná. Plná překotných slov jsem se s ní hnala k té anglické podvodnici, která omámila davy. Zblízka jsem si všimla, že má velmi vysokou mezeru mezi horním rtem a nosními dírkami. To jí dodávalo velmi přísný vzhled.
Podobně vypadala moje učitelka ve třetí třídě, když nám nakazovala o všech přestávkách sedět tiše v lavici s rukama založenýma dozadu a nerušit; nesměli jsme si ani tiše kreslit; jednak ji bolela příliš hlava na to, aby poslouchala naše hlasy, a jednak klidně jsme si mohli i úplně mlčky tou tužkou vypíchnout oko a kdo by za to byl popotahován, by byla ona, to my jsme v našem věku si nemohli domyslet, učitelství je strašně těžká, nedoceněná práce. Tak nám to říkala každý den na začátku přestávky.
Na to všechno jsem si vzpomněla, když jsem hleděla lektorce nad horní ret. Rozhovor skončil neslavně: neměla jsem argumenty. Ona mi napřed laskavě vysvětlila, že třeba se někdy vymyslí i metoda účinnější, ale že ona zatím nezná metodu tak účinnou; podle jejích zkušeností tato metoda pomáhá pětadevadesáti procentům lidí; rukou se rozmáchla po sále.
A já jsem podlehla citům; to se mi občas stává a nevěstí to nic dobrého: pravidelně se hned potom strašlivě ztrapním; takže jsem udělala stejné gesto do sálu na ty lidi a vykřikla jsem: Copak nevidíte, že jsou to všichni blázni?! - Já jako psycholožka to jasně vidím!!
Naštěstí byla přestávka, všichni hlučeli a my jsme byli na pódiu, takže se nerozhostilo mrazivé ticho; neslyšeli nás.
Ale lektorka zvážněla. Šlehla po mně pohledem a mezera mezi horním rtem a nosními dírkami se jí zvětšila. Řekla: K tomu nejsem kompetentní se vyjadřovat, ale stejně to pětadevadesáti procentům z nich pomůže.
A otočila se ke mně zády.
Šla jsem zvracet.
Možná se ptáte, proč jsem nešla domů. No – nešla. Nešla, i když mě jedna laskavá ředitelka školy z jednoho velkého města, kterou jsem si tam časem našla a vyplakávala jsem se jí na rameni, později domů posílala.
Říkala: Netrapte se tu a běžte domů. Zůstaňte psycholožkou. Vždyť i to je záslužná práce, kterou pomáháte lidem.
Dodnes se vidím, jak tam stojím a uvažuju o tom. Nabídka byla tak krásná, tak korektní: neprohraju: dál budu záslužně pomáhat lidem. Zůstanu psycholožkou a o kineziologii už ani nezavadím. Budu mít klid.
Ale ta vějička, kterou mi nastrčil Ten, který léčí (a o jehož existenci jsem tenkrát samozřejmě neměla potuchy) se v duchu ozvala: co když aspoň něco z toho, co tu melou, by aspoň někomu z mých klientů pomohlo … Za tu cenu stojí tady zůstat a psát si zápisky.
Příští kineziologický kurs mi poradna už nezaplatila. Ušetřila jsem si na něj. Jako vějička tentokrát byla nastražena moje ješitnost. Já totiž neprohrávám. Ani s lidmi s velkou mezerou nad horním rtem. Já se umím připravit na boj. A když mám čas se připravit, najdu si ty patřičné argumenty, a pak na mě nikdo nemá. Vezmu si slovo a vysvětlím všem, jak jsou naivní. Od čeho mám vzdělání a mnohaleté profesionální zkušenosti? Od čeho mám inteligenci, vyjadřovací a přesvědčovací schopnosti? Prostě jim dokážu, že nemají pravdu. Mile, slušně. Ale nevyvratitelně. Zdravý rozum zvítězí nad Chtěním-otcem-myšlenky.
Strávila jsem na tom hrozně moc času. Takový projev, jaký jsem si připravila, by vyhrál volební souboj jakékoli politické straně. Lidi by volali do televize. Kandidáti na amerického prezidenta by mě okamžitě angažovali - kdyby jim to někdo přeložil.
Abych to zkrátila: nedostala jsem se k ničemu. Pořád se něco dělo; ne že by ty nehoráznosti přestaly, ale bylo mnohem náročnější jim porozumět. Dřela jsem mnohem víc než na fakultě, abych udržela krok s výkladem. Ostatní to chápali, zdálo se, úplně lehce. Cítila jsem se tam jako blbec, a když se cítíte jako blbec, nemůžete vystoupit s přesvědčivým politickým projevem. Nevystoupila jsem. O přestávkách jsem zvracela dál.
Doma mě napadl další trik, jak zajistit vítězství Rozumu. Vždyť koneckonců dělám v poradně. S klienty. Ověřím metodu v praxi. Tak dokážu velmi snadno, že metoda nefunguje. Že mě to nenapadlo dřív. Jaké projevy a abstraktní hádky. Praxe bude mou zbraní. Praxe to rozhodne. Vytáhla jsem zápisky a podle nich začala pracovat. Jen tak opatrně, abych se před lidmi neztrapnila, že používám takové nevědecké, iracionální postupy. Taky jsem tu metodu pořádně neuměla.
No – a co se stalo. Stalo se samozřejmě to, že lidi, u nichž jsem tyto nevědecké, iracionální postupy, odporující všem logickým zákonům, zkusila použít, při kontrolách už od dveří hlásili velké zlepšení. Vřele mi děkovali a žasli, jak jsem to dokázala něčím tak nesmyslným jako je …
A tak jsem se ne stala, ale ztěžka a postupně začínala stávat kinezioložkou. Můj boj s kineziologií a s vlastními předsudky trval ještě velmi dlouho, a ještě trvá; ještě občas se moje racionalita tvrdě cuká; co chvíli se ještě přistihnu, jak lpím na tom, že vím, kde pravda je a kde naopak být rozhodně nemůže.
Zbavit se vlastních předsudků je totiž hrozně těžké, a o to těžší, když si jich vůbec nejste vědomi. Když se – jako já - považujete za tolerantního člověka, protože jako s tolerantním člověkem máte se sebou celoživotní zkušenosti.
Zdravím tímto Spolek přátel Sisyfa. Vím, jak jim je. Zažila jsem to. Mají naprostou pravdu, logika jim zcela přesně hraje, nikde nic nevybočuje, a přitom jsou úplně vedle.
Stejně jako Sisyfos: logika mu hrála, že je to blbost vláčet se s tím kamenem, když mu stejně spadne dolů – jasně to viděl, zažil to už mockrát, a stejně to dělal. Protože tam bylo ještě něco navíc. Něco neviditelného, nezměřitelného, ale mocného. Něco. To
.