Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)


Čistící meditace

jak čistit svůj pohled na svět i na sebe
Meditace čištění brejlí, meditace ticha v hlavě, meditace nalezení těla

Meditace čištění brejlí:

Meditace čištění brejlí slouží k vyčištění vlastního vidění. Kdo nosí brýle, zná to. Jak jsou na těch sklech nějaké fleky - a ty jsou tam co chvíli, já nevím, kde se to na nich pořád bere - člověk vidí rozmazaně, nejasně. To, co vidí, je ovlivněno těmi fleky - ačkoli ty fleky na nasazených brýlích nevidí.

Jsou však brýle i neviditelné; brýle názorů a přesvědčení. Brýle, které nám namlouvají, že to, co vidíme, je pravda. Ale ve skutečnosti nevidíme pravdu; každý člověk vidí realitu jinak, protože to, co vidí, je ovlivněno jeho osobními názory; všemi těmi skvrnami, které na jeho neviditelných brýlích udělal život. Tyto názory tvořící jeho pohled na svět pak ovlivňují běh jeho života; protože svět reaguje na to, jak ho člověk vidí.

V této meditaci se lze pokusit dobrat k alespoň částečnému vyčištění oněch neviditelných brejlí - oněch názorů, které zabarvují naše vidění.

Člověk tak může vidět postupně spoustu velmi plastických, až reálných obrazů - obrazů a zpráv o sobě a světě. Spoustu úžasných vhledů, které ho vedou k pochopení věcí, kterých si předtím nevšímal. Které ho učí nesoudit sebe ani lidi; vidět pod povrch věcí. Vyčistit si brejle.

Uvidí alespoň trochu pod ubrusy; za tvary a masky, které se nabízejí. Bude se učit žít vědomě; a pozorně se dívat na svůj život i život lidí kolem sebe, aniž si hned udělá názor. A pokud se něco stane nečekaně jinak, někdo se jinak zachová nebo přijde nějaká deziluze, může to vzít jako důkaz, že svět s ním v jeho odhalování spolupracuje; že svět se mu tou událostí odkrývá a učí ho dívat se a vnímat své vlastní reakce na to, co vidí. Učí ho vyrovnávat se se světem, přijímat cokoli, co se děje:

Ať se v přítomném okamžiku děje cokoli, přijměte to, jako byste si to sami vybrali. Přijměte to – a potom jednejte. Vždy pracujte s tím, nikoli proti tomu. Udělejte si z přítomného okamžiku svého přítele a spojence, a ne svého protivníka. Zázračně to promění celý váš život,, říká Eckarth Tolle - německý filozof, myslitel a duchovní učitel.

Vhledy získané hodinami strávenými v meditaci jsou úžasné a lákají, aby u nich člověk zůstal. Budí krásné emoce, plné pochopení a naděje. Přináší obrovskou úlevu.

Je třeba však vědět, že i s krásnými emocemi se pořád pohybujeme ve světě emocí, a tam jsou i emoce zbývající; a že kolem toho, kdo staví na naději, pohybuje se někde i beznaděj. Jakékoli očekávání totiž s sebou může přinést zklamání. Svět není povinen plnit tvá přání. A tak kde je přání, nemůže být opravdový klid. Přání ho ruší. Protože přání se vždy může splnit nebo nesplnit.

Proto je dobré nezůstat u tohoto jistě krásného výsledku meditačních cvičení. Nebylo totiž stále ještě dosaženo skutečného ticha v hlavě. Cesta nekončí.

Meditace ticha v hlavě: Kdo se to dívá našima očima?

Člověk není zvyklý si nic nemyslet. Myslím na blbosti - nevadí, hlavně že myslím. Jako bychom se stali otrokem své vlastní schopnosti přemýšlet; jako by to přemýšlení používalo nás místo my jej.

To vzniká působením několika paradoxů:

  1. Prostor v hlavě je mnohem větší než hlava. Vejdou se tam celé světy.
  2. Ačkoli vy ani nepípnete, je v tom prostoru strašný kravál. Dělají ho myšlenky. Většina jich není vašich. Protože:
  3. Ačkoliv si myslíte, že jste tam sám, je tam s vámi strašně moc lidí. Davy. Vaši předci. Lidi, které jste kdy potkali a kteří vás ovlivnili. Každý ten člověk si něco myslí.
  4. Ačkoliv se to děje teď, jsou tam všechny doby, co kdy byly. A nejen doby, které byly ve vašem životě, ale i doby, které byly v životě těch lidí, toho davu. Každý z lidí toho davu je zároveň teď a zároveň tehdy a každý vám do toho, jak se cítíte a co si máte myslet, tiše (nebo někdy i dost hlasitě, jak se snaží překřičet ty ostatní) předříkává své zkušenosti a názory na to, co máte dělat. Mezi nimi se pohybují i velmi samostatné vnitřní postavy, které bez našeho vědomí velmi ovlivňují naše chování; jsou určeni na naši ochranu, ale chrání nás podle svých - ne podle našich představ - takže jejich dobře míněná ochrana někdy bývá spíš omezením - dokud je v sobě neobjevíme a nezkusíme se s nimi domluvit. O nich se lze dočíst v kapitole Voice Dialogue.
  5. Že se z toho člověk obvykle nezblázní, je způsobeno tím, že si toho křiku v hlavě obvykle není vědom, protože větší část toho křiku je pod úrovní vědomí. Jen člověk - majitel toho podvědomí - je poněkud nervní, nebo vzteklý, nebo nejistý, nebo dogmatický apod.

A myšlením to nekončí. Myšlením totiž vznikají představy. To vyvolává emoce. Některé emoce člověk chce, protože jsou příjemné, některé nechce, protože bolí. S obojími je spojen - tím víc, čím víc je chce či nechce. Emoce a představy ovlivňují i naši meditaci. Jak dosáhnout za takových podmínek ticha v hlavě?

Meditace nalezení těla:

To je velmi důležitý a opomíjený způsob orientace pozornosti v meditačním procesu. Je totiž pro samé úžasné a informativní obrazy získané v meditaci, která je orientovaná na nalezení ticha v hlavě, velmi snadné zapomenout na vlastní tělo; a je to škoda - protože jednak právě ono nám umožňuje celou meditací projít, a jednak tělo samo, pokud bychom ho dokázali dobře vnímat, je zdrojem úžasných informací o fungování svém a o fungování okolního světa.

Podrobný návod zde už uvádět nemusím. Prostě pokračujte. Můžete zjistit o svém těle velmi zajímavé věci.

Vzpomínám například na svého učitele Michaela Barnetta, který nás kromě jiného (mé veselé zážitky s Michaelem Barnettem by stačily na samostatný článek) učil sebeléčení - léčení vlastního těla. Bylo to velmi jednoduché: prostě jsme se měli pozorně věnovat oblasti, která nás pobolívá nebo kde cítíme nějakou ztuhlost; měli jsme to místo hladit, masírovat - cokoli nás napadlo. Dlouho. Tak dlouho, dokud to samy naše ruce tak chtěly dělat. Měli jsme je nechat dělat cokoli. A ruce, poté, co dlouho masírovaly a hladily tu oblast, udělaly velmi často to, že se k našemu překvapení zvedly nad tělo - a začaly hladit oblast, která byla nad tím bolavým či ztuhlým místem - ve vzduchu. Zcela zřetelně jsme cítili, že i ve vzduchu naše tělo pokračuje a že i ten vzdušný prostor kolem nás potřebuje léčení.

Na cestu k pochopení těla mohu dát těchto několik postřehů, na které jsem přišla při svém hledání:

  1. Myšlenky o těle neznamenají ″jsem v těle″. Ty pořád znamenají ″jsem v hlavě″. O těle přemýšlím. Myslet neznamená být - i když to může být považováno za určité stvrzení bytí.
  2. Obrazové cesty do těla neznamenají tak úplně ″jsem v těle″. Pořád znamenají ″jsem v hlavě″. Tělo si představuji. Představovat si neznamená být - i když to též potvrzuje, že jsem.
  3. Zkoumání vlastních bolestí neznamená tak úplně ″jsem v těle″. Znamená to ″jsem v bolesti″. Cítit bolest neznamená být - ačkoli si to mnoho lidí myslí a bezděčně vyhledávají bolestivé příběhy, aby si potvrdili, že žijí.

Když ale projdu na své cestě k tělu všemi těmito procesy, v nichž hledám, co to asi znamená být v těle (a ony to na mě budou zkoušet stále znova) - když se stále znova budu vracet do těla, do poslouchání nepatrného šumění v uších, kterým se ozývá krev, pak napřed v nepatrných, skoro nepostřehnutelných chvilkách se objeví chvilka taková, v níž mezi tělem a člověkem nebude stát žádná myšlenka na to, jak by to bytí v těle mělo či nemělo vypadat, ani žádná vzpomínka na předchozí utrpení, ani strach z utrpení budoucího. Pak mohu objevit obrovskou zásobárnu energie. Energii obalenou tkáněmi. Energii, která nebolí. Nemyslí. Je.


V rubrice Léčba svépomocí:


Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2011 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO