Čistící meditace
jak čistit svůj pohled na svět i na sebe
Meditace čištění brejlí
, meditace ticha v hlavě
, meditace nalezení těla
Meditace čištění brejlí
:
Meditace čištění brejlí
slouží k vyčištění vlastního vidění. Kdo nosí brýle, zná to. Jak jsou na těch sklech nějaké fleky - a ty jsou tam co chvíli, já nevím, kde se to na nich pořád bere - člověk vidí rozmazaně, nejasně. To, co vidí, je ovlivněno těmi fleky - ačkoli ty fleky na nasazených brýlích nevidí.
Jsou však brýle i neviditelné; brýle názorů a přesvědčení. Brýle, které nám namlouvají, že to, co vidíme, je pravda. Ale ve skutečnosti nevidíme pravdu; každý člověk vidí realitu jinak, protože to, co vidí, je ovlivněno jeho osobními názory; všemi těmi skvrnami, které na jeho neviditelných brýlích udělal život. Tyto názory tvořící jeho pohled na svět pak ovlivňují běh jeho života; protože svět reaguje na to, jak ho člověk vidí.
V této meditaci se lze pokusit dobrat k alespoň částečnému vyčištění oněch neviditelných brejlí - oněch názorů, které zabarvují naše vidění.
- Sedni si tak, aby tě nerušilo nepohodlí. Pokud v takové pozici máš tendenci usínat, lze prožít meditaci i ve stoje.
- Vyčistit si brýle znamená se jich napřed dotknout. - Zkus to pro
začátek. Možná bys je mohl na chvíli sundat. Pak si promni oči, tvář. Dotýkáš se
své vlastní masky. Skrz její jemné plátno se díváš na ostatní. Nevidíš je; vidíš jejich masky.
- Všichni mají masky; masky dvojího druhu. Jedny ukazují to, co oni chtějí, abys uviděl jako jejich pravou tvář, druhé jejich masky ukazují to, co ty chceš vidět jako jejich pravou tvář, bez ohledu na to, co ti ukazují.
- Ty druhé masky, tj. to, co ty chceš vidět jako pravou tvář lidí kolem sebe, jsou silnější, přesvědčivější.
On je hodný, on to tak nemyslí, on už to neudělá - já ho nemohu opustit, on by se o sebe nedokázal postarat,
říká k úžasu všech přítomných týraná žena o svém muži. Vidí, co potřebuje vidět vzhledem k příběhu, který se na nevědomé úrovni rozhodla žít. To, co vidět chci, to uvidím. Příkladů ze života můžeš najít hodně - zejména tam, kde se tě to netýká - kde nejsi zaslepen vlastní maskou, vlastním názorem.
- I ty sám používáš - většinou nevědomky - masku. Tu, jejíž pomocí namlouváš ostatním, kdo jsi, A druhou, kterou namlouváš sám sobě, kdo jsi. Masku, která tě tobě ukazuje takového, jakým se chceš vidět, a jakého tedy uvidíš. Kdyby se ti povedlo ji sundat, najdeš pod ní další.
- Ve skutečnosti jsi však Všechno. Všechno, na co si pomyslíš. Všechno - přijatelné i nepřijatelné - je v tobě ve formě potence. To je někdy těžké unést, a tak tomu člověk nevěří; namaluje si o sobě konkrétní obrázek a do jeho tvaru sám sebe zkouší vecpat.
- Jakýkoli konkrétní obrázek, cokoli, co má tvar, je vždycky menší než Všechno. Takže člověk zkouší větší nacpat do menšího. Pokusy vecpat něco velkého do něčeho malého se vždycky setkají s překážkami. Obvykle bolestivými a nepohodlnými.
- Kdo nechce bolest a nepohodlí, může zkusit opustit tvar. Opouštěním tvaru opouští názor o sobě; stejně je mylný. Opouštěním názoru o sobě člověk opouští i názor o světě; své představy o tom, jaký svět je.
- Opustit názor je dlouhý nesnadný proces. Kromě jiného to znamená pustit se jistoty. Jistoty se lidi neradi pouštějí - jakkoli je mylná a bolestivá.
Jako by byl člověk dobrovolně zaklíněn v trnitém křoví: tisíce větviček propletených v prostoru kolem něj: přesvědčení, bolestivé názory, nedůvěra a křečovitá snaha o důvěru - skrz to všechno hledí člověk na svět. To všechno mu určuje, jak bude jeho svět nejen vypadat, ale i reagovat. Protože svět reaguje na nás. Na naši představu o něm.
- Je však místo, kde není žádné křoví; kde už je jen ten prostor. Prostor, v kterém si člověk nemyslí nic. A když si nemyslí nic, není tísněn; nemá bolest.
- Cestou, kterou se člověk může přiblížit do toho prostoru, je meditace. Při ní se člověk dostane do stavu, v němž se trnité větvičky neuvolňují jedna po druhé, svým vzájemným pohybem, ale mizí jinak; jsou stále mlhavější, rozpouštějí se v mysli, až v ní vůbec nejsou. Mysl je o ně prázdnější. A o to se nyní budeme postupně pokoušet:
- Vzpomeň si, že sis před chvílí
sundal brýle
. Kdo si sundá brýle, může vidět
rozmazaně a nejistě; nic není tak pěkně konkrétní jak to bylo, když viděl skrz svůj názor, jak co má přesně vypadat.
- Dovol to; a vnímej, co
se v tobě děje, když nevidíš tak, jak jsi zvyklý. Mohou přijít emoce, tlaky, tělesné pocity. Může přijít nic - nedej se zmást - zůstaň s nicem. Může přijít pocit napětí, nudy, prázdnoty, smutku, může přijít odpor (jednou z jeho podob je nesoustředěnost) - cokoli: valí se další větvičky - ať už vypadají jakkoli. Odkrytím jedné skutečnosti objevuje se skutečnost další.
- Je to jak procházet svou vlastní krajinou, když procházíš svými
překážkami, svým strachem pustit se dál, svým vztekem, svými obranami.
Můžeš jít krajinou, která je plná názoru, že místo téhle blbosti by bylo lepší si přečíst noviny. Umýt nádobí. Pak krajinou, která je plná pokusů vyjádřit se k dnešnímu zážitku s kolegou v práci. Jdi skrz ni dál, dokud se nedostaneš do další krajiny - například do krajiny nevrlosti pramenící z bůhvíčeho. Když zpomalíš, můžeš zjistit, z čeho nevrlost pramení (jedním z pramenů může být strach jít dál - do neznáma - co kdyby tam byla bolest...).
- Pozoruj, co samo od sebe chce udělat tvé tělo, a dovol mu to
(můžeš se např. stulit na podlaze, vstát, sednout si jinam - kam tě
nohy ponesou). Pozoruj, na co samy padnou tvoje oči - ať už v místnosti, ve které meditaci provádíš, nebo ve tvém vnitřním světě. Místo, kde je
nemyslet si nic
, může být např. osamělý strom na obzoru. Můžeš sledovat, jak se strom postupně blíží či jak vypadá stále stejně daleko; jak se mění a co vše se na cestě k němu děje.
- Zpomaluj. Dívej se pomalu. Buď u toho, co vidíš. Nepřemýšlej, co to znamená, neodbíhej do asociací. Jen se
dívej. Projdi očima dovnitř předmětu, na který se díváš.
- A teď - lidově se tomu říká
čumění do blba
. Čuměním do blba
však člověk přepíná na druhou, intuitivní, neřídící hemisféru. Oči se rozostří. Možná přijdou obrany: nuda, odklon myšlenek. Dovol ty myšlenky - tak
jako ptákům dovolíš, aby občas přetnuli tvůj výhled z okna do kraje.
Přeletí a zmizí - nebe zůstává. Postupně se míň a míň děje; okno - tvůj výhled - je prázdnější. Člověk pomalu vypíná své běžné myšlení - klasickou práci první,
rozumové, řídící hemisféry. Tím pomalu snižuje hluk v hlavě
. Hluk řídící hemisféry. Hluk myšlenek.
- Když tichne hluk, jsou slyšet tóny, které jsou obvyklé hlukem
přehlušeny. Ty jsou důležité. Tóny nemusí mít podobu zvuku; může to být
pocit, zamyšlení bez myšlenek, zastavení, vnitřní ticho, pomalé sklánění
hlavy, jemné, samovolné zvedání rukou aj.
- Časem se znova přihlásí o slovo první, řídící a kontrolující
hemisféra; začne se bránit ztrátě kontroly: člověk sebou trhne, co to tady blbne, řekne si, že
ho to vlastně nudí a že má dost jiné práce apod.; ozve se telefon, přijde zaostření očí a
kouzlo zmizí. - Nevadí. Už tak bylo vykonáno hodně - celá první část meditace.
- Tuto první část je dobré zopakovat si během pár dní či týdnů častěji, než člověk přistoupí k části další. Pokud u tohoto opakování člověk vydrží, jeho mozek postupně začne pracovat jinak; stále snadnější bude do tohoto stavu vstoupit a nenechat se vyrušovat
mozkovým hlukem
. Tento efekt je zachycen i řadou neuropsychologických výzkumů pomocí magnetické rezonance (stručný výčet těchto výzkumů a jejich výsledky zachytil Jan Burian na stránkách Psychoterapeutického centra Lávka).
- Během opakování této části meditace budou postupně přicházet další zážitky a obrazy - další objevování sebe sama. Jako by člověk sám sobě přicházel naproti. Bývají to velmi překvapivá, postupně stále jemnější a zároveň bohatší setkání. A postupně se - tak jak mozek vytváří další buňky - mohou dostavovat stále dříve; nikdy však je nevyvolá usilovné chtění, ukázněná snaha. Vždy přicházejí jakoby náhodně; ve chvíli, kdy se vypne řídící hemisféra; tato setkání totiž zprostředkuje ta druhá hemisféra, ta tišší; to ticho v nás.
Člověk tak může vidět postupně spoustu velmi plastických, až reálných obrazů - obrazů a zpráv o sobě a světě. Spoustu úžasných vhledů, které ho vedou k pochopení věcí, kterých si předtím nevšímal. Které ho učí nesoudit sebe ani lidi; vidět pod povrch věcí. Vyčistit si brejle.
Uvidí alespoň trochu pod ubrusy
; za tvary a masky, které se nabízejí. Bude se učit žít vědomě; a pozorně se dívat na svůj život i život lidí kolem sebe, aniž si hned udělá názor. A pokud se něco stane nečekaně jinak, někdo se jinak zachová nebo přijde nějaká deziluze, může to vzít jako důkaz, že svět s ním v jeho odhalování spolupracuje; že svět se mu tou událostí odkrývá a učí ho dívat se a vnímat své vlastní reakce na to, co vidí. Učí ho vyrovnávat se se světem, přijímat cokoli, co se děje:
Ať se v přítomném okamžiku
děje cokoli, přijměte to, jako byste si to sami vybrali. Přijměte to – a potom
jednejte. Vždy pracujte s tím, nikoli proti tomu. Udělejte si z přítomného
okamžiku svého přítele a spojence, a ne svého protivníka. Zázračně to promění
celý váš život,
, říká Eckarth Tolle - německý filozof, myslitel a duchovní učitel.
Vhledy získané hodinami strávenými v meditaci jsou úžasné a lákají, aby u nich člověk zůstal. Budí krásné emoce, plné
pochopení a naděje. Přináší obrovskou úlevu.
Je třeba však vědět, že i s krásnými emocemi se pořád pohybujeme ve světě emocí, a tam jsou i emoce zbývající; a že kolem toho, kdo staví na naději, pohybuje se někde i beznaděj. Jakékoli očekávání totiž s sebou může přinést zklamání. Svět není povinen plnit tvá přání. A tak kde je přání, nemůže být opravdový klid. Přání ho ruší. Protože přání se vždy může splnit nebo nesplnit.
Proto je dobré nezůstat u tohoto jistě krásného výsledku meditačních cvičení. Nebylo totiž stále ještě dosaženo skutečného ticha v hlavě. Cesta nekončí.
Meditace ticha v hlavě
: Kdo se to dívá našima očima?
Člověk není zvyklý si nic nemyslet. Myslím na blbosti - nevadí, hlavně že myslím. Jako bychom se stali
otrokem své vlastní schopnosti přemýšlet; jako by to přemýšlení používalo nás místo my jej.
To vzniká působením několika paradoxů:
- Prostor v hlavě je mnohem větší než hlava. Vejdou se tam celé světy.
- Ačkoli vy ani nepípnete, je v tom prostoru strašný kravál. Dělají ho myšlenky. Většina jich není vašich. Protože:
- Ačkoliv si myslíte, že jste tam sám, je tam s vámi strašně moc lidí. Davy. Vaši předci. Lidi, které jste kdy potkali a kteří vás ovlivnili. Každý ten člověk si něco myslí.
- Ačkoliv se to děje teď, jsou tam všechny doby, co kdy byly. A nejen doby, které byly ve vašem životě, ale i doby, které byly v životě těch lidí, toho davu. Každý z lidí toho davu je zároveň teď a zároveň tehdy a každý vám do toho, jak se cítíte a co si máte myslet, tiše (nebo někdy i dost hlasitě, jak se snaží překřičet ty ostatní) předříkává své zkušenosti a názory na to, co máte dělat. Mezi nimi se pohybují i velmi samostatné vnitřní postavy, které bez našeho vědomí velmi ovlivňují naše chování; jsou určeni na naši ochranu, ale chrání nás podle svých - ne podle našich představ - takže jejich dobře míněná ochrana někdy bývá spíš omezením - dokud je v sobě neobjevíme a nezkusíme se s nimi domluvit. O nich se lze dočíst v kapitole Voice Dialogue.
- Že se z toho člověk obvykle nezblázní, je způsobeno tím, že si toho křiku v hlavě obvykle není vědom, protože větší část toho křiku je pod úrovní vědomí. Jen člověk - majitel toho podvědomí - je poněkud nervní, nebo vzteklý, nebo nejistý, nebo dogmatický apod.
A myšlením to nekončí. Myšlením totiž vznikají představy. To vyvolává emoce. Některé emoce
člověk chce, protože jsou příjemné, některé nechce, protože bolí.
S obojími je spojen - tím víc, čím víc je chce či nechce. Emoce a představy ovlivňují i naši meditaci. Jak dosáhnout za takových podmínek ticha v hlavě?
- To, čeho jste dosud meditací
čištění brýlí
dosáhli, je velké ztišení; mnoho názorů se uvolnilo, vznikl velký osobní prostor. Ale opustit názory skryté hlouběji v podvědomí - opustit onu osobu, které má tyto osobní názory, je těžké - mohou se vynořovat další obrany. Osoba nechce být opuštěna. Osoba - ego - chce být chráněna před nejistotou, tj. před nebezpečím. Jistota je však vždycky umělá. Jistota není; je pouze její představa. A nebezpečí velmi často nebývá tam, kde si ho představujeme.
- Tak, jak se ego chrání, posílá další obrany. Co s nimi? Prostě přišly. Mám je - jsem to já. Nemusím spěchat - nekladu si cíle. Kdybych si kladl cíle, kladl bych si zároveň názory. Kdybych něco chtěl, bylo by mé vidění zabarveno tím chtěním. A tak se učím zůstávat v roli pozorovatele. Pozorovatele, který pozoruje sám sebe. Jen pozoruje; nevyjadřuje se k tomu, co vidí, a nechává toho, koho pozoruje, projít čímkoli.
- Může vidět člověka, který se bojí. Nebo který má vztek. Nebo který je smutný. Pak si ale jednou všimne, že ten, kdo tu emoci pozoruje, tu emoci takovou nemá. Že jen pozoruje, jak někdo (jeho člověk) tu emoci má. To je role pozorovatele. Jako když se díváte z okna na krajinu. Vidíte strom. Někdo tam jede na kole. Nejste tím stromem a nejste tím, kdo tam jede.
- Pak mohou přijít stavy, které člověk dosud nezažil. Stavy pod pocity. Může přijít klid. Může přijít zvláštní zjištění, že to, co vnímám venku před sebou, je vevnitř ve mně.
Buď už to tam bylo, nebo tím, že to pozoruju, to jakoby vstřebávám,
obtékám, stává se to mou součástí. Na některé pozorované věci reaguje
moje tělo zvláštním prostorovým pocitem: Postupně jako by jedna moje
část nevěděla s jistotou, co je vně a co je vevnitř, co jsem já a co je
pozorovaná realita. Tyto zážitky nepřicházejí hned. Mozkové buňky potřebují čas, aby
si připravily terén na to, co uvidí.
- Pochopení, že jak venku, tak vevnitř je
nic
, se dostavuje v různém čase a různou cestou - a ne vždy. Tady už se nemůže pohybovat člověk, který ve své netrpělivosti a chtění výsledků nedovolil, aby si ho cesta sama připravila. Instrukce Nic nechtěj
je pro něj nesplnitelná, a to samozřejmě tím víc, čím víc ji bude chtít splnit. Jakmile si člověk zadá cíl a začne se k tomu jedinému směru upínat a prodírat, jako by byl šipkou, zabije jeho cíl všechny ostatní možnosti; člověk je znova v zajetí svých brýlí, svého názoru. Neuvidí, že nic, čím by se bylo nutno prodírat, neexistuje. Že cíl je dávno splněn - dříve, než na něj člověk pomyslí. A tak se bude muset, pokud tedy bude chtít, znova vrátit do bytí v tichu. Do existence. To je meditace. Krátké video promluvy Eckharta Tolleho pomůže pochopit, jak vypadá meditační stav a co lze prostřednictvím meditace získat.
Meditace nalezení těla
:
To je velmi důležitý a opomíjený způsob orientace pozornosti v meditačním procesu. Je totiž pro samé úžasné a informativní obrazy získané v meditaci, která je orientovaná na nalezení ticha v hlavě, velmi snadné zapomenout na vlastní tělo; a je to škoda - protože jednak právě ono nám umožňuje celou meditací projít, a jednak tělo samo, pokud bychom ho dokázali dobře vnímat, je zdrojem úžasných informací o fungování svém a o fungování okolního světa.
Podrobný návod zde už uvádět nemusím. Prostě pokračujte. Můžete zjistit o svém těle velmi zajímavé věci.
Vzpomínám například na svého učitele Michaela Barnetta, který nás kromě jiného (mé veselé zážitky s Michaelem Barnettem by stačily na samostatný článek) učil sebeléčení - léčení vlastního těla. Bylo to velmi jednoduché: prostě jsme se měli pozorně věnovat oblasti, která nás pobolívá nebo kde cítíme nějakou ztuhlost; měli jsme to místo hladit, masírovat - cokoli nás napadlo. Dlouho. Tak dlouho, dokud to samy naše ruce tak chtěly dělat. Měli jsme je nechat dělat cokoli. A ruce, poté, co dlouho masírovaly a hladily tu oblast, udělaly velmi často to, že se k našemu překvapení zvedly nad tělo - a začaly hladit oblast, která byla nad tím bolavým či ztuhlým místem - ve vzduchu. Zcela zřetelně jsme cítili, že i ve vzduchu naše tělo pokračuje a že i ten vzdušný prostor kolem nás potřebuje léčení.
Na cestu k pochopení těla mohu dát těchto několik postřehů, na které jsem přišla při svém hledání:
- Myšlenky o těle neznamenají ″jsem v těle″. Ty pořád znamenají ″jsem v hlavě″. O těle přemýšlím. Myslet neznamená být - i když to může být považováno za určité stvrzení bytí.
- Obrazové cesty do těla neznamenají tak úplně ″jsem v těle″. Pořád znamenají ″jsem v hlavě″. Tělo si představuji. Představovat si neznamená být - i když to též potvrzuje, že jsem.
- Zkoumání vlastních bolestí neznamená tak úplně ″jsem v těle″. Znamená to ″jsem v bolesti″. Cítit bolest neznamená být - ačkoli si to mnoho lidí myslí a bezděčně vyhledávají bolestivé příběhy, aby si potvrdili, že žijí.
Když ale projdu na své cestě k tělu všemi těmito procesy, v nichž hledám, co to asi znamená být v těle (a ony to na mě budou zkoušet stále znova) - když se stále znova budu vracet do těla, do poslouchání nepatrného šumění v uších, kterým se ozývá krev, pak napřed v nepatrných, skoro nepostřehnutelných chvilkách se objeví chvilka taková, v níž mezi tělem a člověkem nebude stát žádná myšlenka na to, jak by to bytí v těle mělo či nemělo vypadat, ani žádná vzpomínka na předchozí utrpení, ani strach z utrpení budoucího. Pak mohu objevit obrovskou zásobárnu energie. Energii obalenou tkáněmi. Energii, která nebolí. Nemyslí. Je.