aneb “To si myslím já!”

Dlouho mi to trvalo, než jsem na to přišla.

Celá léta se ty potvory vyhýbaly mému zkoumání.

Celá léta dělaly, že jsou zcela pasivní. Tvrdily, že si je vytváříme my, považte, a ony jako takové – námi vytvořené – že jsou tedy zcela v naší moci!

Schovávaly se za kulisy příběhů, které ony samy vytvářely, a tvrdily, že ty příběhy jsou realita a že ony nic, ony muzikant.

Ale já se nedala. Plížila jsem se za nimi skrz houští a trny, když se nedívaly. Nenápadně jsem odebírala vzorky.

Chladně jsem jim předváděla, že jsem jenom kulisa. Hru na já nice, já muzikanta umím taky.

Když si mě všimly, strnula jsem v nepohybu a dělala jsem, že si nic nemyslím – dokud se v domnění, že jsou v bezpečí, opět nerozlily do svých děsivých amébovitých tvarů. Pak jsem nenápadně odebírala vzorky toho svinstva.

A mám to! Mám výsledky!

Tady jsou výsledky mého výzkumu:

Summary:

• Názory jsou živé bytosti. Paraziti. Žijí z nás.

• Pasou nás.

• Vládnou nám.

• Zacházejí s námi.

• Jsme pro ně dobývaným územím. Čím větší území dobyly, tím jsou oproti jiným názorům mocnější. Vítězí pak v názorových bitvách.

• Jsou jak viry. Shluky informací. Existují jen prostřednictvím nás.

• Zabydlují se v našich myslích. Dělají si v nich pohodlné, útulné, bezpečné domečky. Odtud nás řídí.

• Shromažďují nás do skupin, aby se v nás mohly množit, vyvíjet, zpevňovat, dvořit se názorům jedněm (aby s nimi vytvořily hradbu proti útokům názorů jiných) a bojovat s názory druhými (aby získaly jejich území – tj. jejich lidi).

• Jsme jejich vozítky, jejich domy, jejich ulitami, jejich zbraněmi.

• Nejsme to my, kdo jimi vládneme. Ony vládnou nám. A vládnou námi.

Diagnóza: Názoráři:

V této kapitole chci vaší pomocí nemilosrdně prozkoumat jev, který je pro nervovou soustavu člověka velmi typický – totiž vznik a vývoj názorů; jejich povahu, rozmnožování, způsob života, a možná i jejich názory (pokud tedy mají názory názory).

_________________________

„Pomocí vás“ i „s vaší pomocí“ jsou tvorové patřící do skupiny Pomůcek. Tito tvorové jsou si na první pohled podobní – ale ve skutečnosti jde o  dva různé přístupy k věci, to jest k vám: 

• Přístup „Pomocí vás“ jde na to zpříma. Prostě si vás vezme a použije ke svým cílům – je mu jedno, zda to chcete nebo ne.

• „S vaší pomocí“ se tváří, že bere v potaz vaši vůli: uctivě očekává, že mu k jeho cílům pomůžete. Prosí o to. To vypadá mnohem přijatelněji. 

Obávám se ovšem, že jde z jeho strany jen o diplomatickou přetvářku. „S vaší pomocí“ má s vámi v podstatě stejné úmysly jako „Pomocí vás“, ale jde na to opatrněji, aby se vás nedotkl – abyste se mu tolik necukali a on se s vámi nemusel prát. Zneužije vás stejně.

___________________

To, o čem teď musím promluvit, přijde občas na každého z nás. Jako rýma. Na některé z nás častěji, někdo z toho strašlivého stavu nevyjde skoro nikdy, dokonce se už z něj vyjít ani nesnaží – zdá se, že mu to přináší i určité uspokojení, kterého se drží i za cenu velkého osobního vyčerpání.

Tento tristní stav má děsivé příznaky. Postižený člověk si je při něm například jist,

• že si své věci řídí sám 
• že spolupracuje v té chvíli pouze se svým intelektem (rozumem)
• o kterém je v té chvíli vždy přesvědčen, že ho má a že ho používá při plném vědomí;
• rozhodně si nemyslí, že v té chvíli spolupracuje s nějakými neuvědomovanými emocemi či bůhvíjakými nevědomými parazitujícími procesy; 
• bez jakýchkoliv pochybností věří, že je při tom všem zcela plnoprávnou, zcela orientovanou osobou.

Navenek se tento alarmující stav projeví tím, že postižený jen…  „…prostě uvede svůj názor“. Jen tak. Sám od sebe. Nikdo ho k tomu nenutí. A často to provede dokonce i veřejně.

Takzvaný Svůj Názor uvádí takový člověk proto, aby s ním seznámil ostatní lidi. Netuší, že ve skutečnosti seznamuje tento Svůj Názor s ostatními lidmi.

Tak jako kýchnutí umožňuje viru rýmy seznámit se s dalšími svými možnými nositeli. Musí mu dopřát sluchu jiných, aby se k nim názor mohl co nejjednodušším způsobem dostat.

Musí říct nahlas Svůj Názor, o kterém věří, že je pravdivý a že je jeho. Vůbec netuší v té chvíli, že je právě bezohledně zneužíván Svým Názorem, který navíc není ani jeho, a který ho k tomu, aby ho řekl) nahlas, nutkavě nutí. Doslova ho lechtá, aby promluvil – podobně jako viry rýmy lechtají člověka v nose, aby si kýchnul a rozšířil tak jejich území.

A tak se takto postižený člověk ani nestihne zorientovat v situaci, uvědomit si, že se ho na jeho názor třeba ani nikdo nezeptal. Myšlenka, která ho napadla, se teď skrz něj dere ven a on s tím nemůže dělat nic – je to silnější než on.

Je zvláštní, že podomního obchodníka s věcmi člověk vyhodí rychle; ale názoristu ve svém okolí nejednou trpně snese.

Mimochodem – zde se nám vedle sebe vyskytly dva téměř splývající lidské typy: názoráři a – v nadpisu kapitoly uvedení – názoristé. Na to, jak se od sebe tyto dva typy liší, může mít samozřejmě každý jiný názor.

Ovšem podle Mého Názoru jsou rozdíly hezky vyjádřeny už v různém skloňování obou: 

• názorář podle vzoru náborář

• názorista podle vzoru bagrista. 

Stačí si uvědomit, jakým způsobem pracuje náborář a jakým bagrista. Ano – něco je společné (např. určitá úpornost v dosahování cílů), ale ve způsobu jejich práce naleznete i zřetelné rozdíly.

Budete-li pozorovat bagristu, zjistíte, že bagrista něco tlačí a přemisťuje. Dělá to úporně a a přímo, hrubou silou, aniž by se ohlížel na názor onoho tlačeného a přemisťovaného. Tlačeného a a přemisťovaného jaksi hrne před sebou, drcá do něj a naráží.

Náborář naproti tomu někoho získává; dá se tedy říci, že ho také tlačí a přemisťuje, ale mnohem rafinovaněji! Musí na to jít nepřímo, mnohem opatrněji, po tak zvaném dobrém. Hlídat si, aby mu tlačený a přemisťovaný necukl. Tady sama hrubá síla nepomůže – dokonce se může ukázat jako kontraproduktivní. Drcání a narážení se zde děje mnohem nenápadněji.

I laici pak mezi populací dokáží vystopovat třetí, velmi čipernou odrůdu, kterou je takzvaný názorník. Ten se skloňuje podle vzoru koledník a pozná se velmi snadno – totiž že si koleduje. Obecně o průšvih či konkrétně o pár facek (a v některých přímějších prostředích – například v hospodách – je i dostává).

K vyhledávání  typických názorníků lze použít introspektivní (tj. sebepozorovací) metodu:

Jakmile si všimnete, že se ve vás vzedmula touha určité osobě manuálně vysvětlit, že nemá pravdu, zvyšuje se pravděpodobnost, že jste v oné osobě kápli na pravého názorníka.

Každá introspektivní metoda je však subjektivní, tedy nepřesná; proto je třeba uvážit i druhou variantu, totiž že ona osoba vůbec není názorník, zato vy že jste hulvát. Nebo aspoň tak trochu pruďas. 

Způsoby uvedení vlastního názoru do ringu:

• Lze například vydat  ten známý zpěvavý výkřik „A Mimochodem…!“. Na to přítomní bezděčně ztichnou – a prostor pro uvedení vlastního názoru je vytvořen. 

“Mimochod” je tvor, který (narozdíl od svého, mnohem pomalejšího, nemotornějšího, váhavějšího a pro tyto účely méně účinného, tedy v takových situacích spíše nepoužívaného příbuzného lenochoda) dokáže chodit velmi rychle, byť většinou mimo: 

Mimochod neváhá. Mimochod neváhá a je velmi rychlý.

Mimochod v nepředvídaném okamžiku přehodí výhybku hovoru tak, že jeho uživatel se okamžitě dostane k řeči; nezřídka o tom, co nesouvisí s tématem, ale velmi to souvisí s tím, co uživatel mimochoda touží svému okolí sdělit; s myšlenkou, která ho napadla.

Tedy s myšlenkou, kterou on považuje za vlastní, aniž si všimnul, že není jeho, ale že ho, zcela bezbranného, napadla, a že je to ona, která se snaží být sdělena a které je on jenom sdělovacím prostředkem.

Praktický příklad užití:

Mimochodem – všimli jste si, že myšlenky nás napadají? Pronásledují nás? Krouží kolem? Aniž my jsme jim cokoli udělali? A uvědomujete si, že přesto, že už nám to dělají celá tisíciletí, my tento útok, tuto honbu, tuto opakovanou štvanici jen trpně přijímáme, povolní jako nějací podělaní pacifisti?!

Uživatelem mimochoda je tzv. mimochodník, případně mimochodec.

Mezi populací se vyskytují oba druhy a člověk si je snadno splete; ovšem při bližším ohledání lze zjistit, že mimochodec je daleko úpornější, akčnější a nápadnější; mezi ostatními přímo trčí. Bohužel se oba obvykle neradi dávají blíže ohledávat; hned někam odvedou řeč.

• Uvést Svůj Názor na jeviště lze také pomocí pomůcky  K tomu mám jen jediné: podobně jako K tomu lze říci jen jediné: …

Praktický příklad užití:

K tomu lze říci jen jediné: nemá k tomu jen jediné. Jen jediné má ve skutečnosti jeho.

•  A lze užít i imponujícího Zjistil jsem, že ….

 “Zjistil jsem” znamená „dodal jsem tomu jistotu“. 

Podobně jako „zkazil jsem“ znamená „dal jsem tomu kaz“;, „zjasnit něco“ znamená „dodat tomu jas“ (krásně logické, že?); „zdráhal jsem se“ znamená „toužil jsem vzít dráhu, tj. dát sobě dráhu“; „zblbnul jsem tu věc“ znamená „dodal jsem té věci blba“ atd.  A je spousta dalších příkladů. Tyhle logické věci člověku tak ulevují… Nesou s sebou jasný důkaz, že předpona „z“ má v češtině jasně vymezenou významotvornou funkci: něčemu vždy něco dává, dodává.

Mimochodem během svých vysokoškolských studií češtiny jsem zjistila, (tj. „dodala jsem tomu studiem jistotu“), že kromě zákonů matematiky nejen latina, ale také gramatika vůbec je jeden z pilířů, kde pravidelchtivý člověk vždy nějaké pevné pravidlo objeví; najde nějakou kotvu, o kterou se může opřít a uklidnit tak svou zmatenou duši. Například: 

„Zklidníš“ to, čemu „dodáš klid“, „zkoprníš“ to, čemu „dodáš kopr“, něco „značkuješ“ tehdy, když tomu „dodáváš načku“, a „zdědil jsem“ znamená „dodal jsem tomu dědu“…

No tak ne, no… A najednou je toho na vás moc. Proč proboha, když ještě celý minulý odstavec jste byli víceméně klidní – a někteří se mnou i souhlasili?

Protože pokud cizí názor nenarazí v dobývaném mozku na nepřítele – tj. nenarazí na protinázor (tj. pokud v dobývaném mozku nečíhá nějaká informace, která by předchozí názor vyvrátila), stačí mu celkem málo, aby do dalšího člověka proniknul; i když je cizí tvrzení úplně pitomé, tak je­-li ta jeho pitomost aspoň trochu nenápadná, jsme připraveni to tvrzení přijmout za takzvané Své. 

• A mnoho lidí užívá k uvedení Svého Názoru do společnosti prostou diplomatickou formulku oblíbenou zejména v diplomatických kruzích – totiž  Podle mého názoru.

Tito diplomaté se jaksi za svůj názor skrývají; naznačují „To netvrdím já, to tvrdí jen můj názor, a ještě to tvrdí podle“.

Jak vyplyne z celé kapitoly, mají pravdu, na rozdíl od nediplomatů, kteří se s tím nemažou a začínají větu slovy „Podle mě…“. 

Podle mě se tito nediplomaté přeceňují: o ně tady totiž vůbec nejde; to názor je ten, kdo se chce prostřednictvím člověka dostat na jeviště.

Po těchto různých variantách uvedení na jeviště (možností je nepřeberně) pak člověk vysloví jenom to, co chce. A vyslovit chce samozřejmě jenom to, co si řádně, pomocí rozumu a logiky, rozmyslí. Co nechce, nevysloví.

A za tím, co člověk vyslovil, si pak člověk stojí. Musí. Podrobnější poznámky k tomuto specifickému podpůrnému stání lze najít v kapitolce Sebepoznávací experiment.

To už je ovšem další fáze; obvykle (ne vždy, jak se ukáže v textu) se napřed vyslovuje, a pak se teprve stojí a podporuje.

Předtím vyslovením si člověk samozřejmě musí něco myslet – něco, co by mohl vyslovit. Vždycky si samozřejmě vědomě myslí jen něco a jen o něčem.

To je způsobeno kapacitou vědomé mysli člověka: názory na všecko se do vědomé mysli prostě nevejdou. Ovšem vejdou se mu jinam. Co se toho týče, tak člověk se zdá být natahovací jak trenky s povolenou gumou.

A jak (a kam) se do člověka názory vůbec ukládají?

Způsoby úkladu názorů do člověka:

1. Úklad názoru na zelenou louku.

Tam (tj. v prostoru, kde ještě nestojí nic, co by překáželo) se staví nejsnáze, jak vědí stavebníci.

A tak někdy jen tak v klidu čteme noviny a zrak nám padne na srozumitelnou informaci o něčem, o čem toho moc nevíme. V takové chvíli jsme proti nové informaci téměř bezbranní.

Jako bychom v paměti měli prázdnou, nikým neobsazenou a tudíž nikým nehlídanou komůrku; informace ji zahlédne a skočí do ní jako do svého. Obsadí ji. 

A někdy, až o té věci bude příště řeč, tak my už nebudeme muset koukat jako bulíci, ale řekneme: “Podle mě se to má tak a tak. – To si teda aspoň o tom myslím já. To je Můj Názor.” 

Ale je to omyl; to si totiž nemyslíme my, ale myslely si to ty noviny, resp. ten, kdo ten článek psal – a navíc kdoví jestli; tj. kým vším byl zase on při psaní ovlivněn, nevěda předtím o tom dost, aby se mohl bránit.

S naší opravdu prožitou zkušeností to nemá co do činění – vždyť jsme s tím žádnou zkušenost neměli; jen se slovy, která jsme někde slyšeli či četli a která hned využila prázdného místa v mapě názorů v našem mozku.

A přestože jsme tu věc vůbec neprožili, jsme ochotni ten názor na ni vehementně obhajovat a prosazovat, aniž přesně víme, co nás k tomu nutkavému obhajování vede.

Jako by se nám do mozku dostal ten názor v podobě jakési myšlenkové infekce, která teď využívá naše ego, naši ješitnost a kdejaké neuvědomované motivy a snaží se námi, naší řečí a gesty, dostat dál; používá naši řeč a gesta jako pomůcku. Jde jí přitom o to, aby nás (resp. ji) uslyšel někdo další a abychom toho dalšího člověka o její pravdivosti přesvědčili.

Když o té záležitosti (a pokud možno ani o nás jako o jejím zástupci) ten další jedinec taky nebude mít ještě žádný omezující názor, bude to relativně snadné: názor v naší hlavě pošle našimi ústy výhonek (argument), který se zachytí v prázdné komůrce dalšího člověka: hoplá – a už je názor ve dvou lidech: rozmnoží se. A to ani jeden z nich tu věc nezažil… 

Ale ve stále vzdělanější společnosti existuje obvykle jiná situace; situace, v níž to názor pokoušející se uchytit jinde (tj. rozmnožit se) může (ale nemusí…) mít těžší; to když se snaží dostat

2. Úklad názoru do už obsazeného prostoru.

Tj. nová myšlenka, nový názor, který chce o své pravdě přesvědčit dalšího člověka, narazí na někoho, kdo si o dané věci už něco konkrétního myslí, tj. má už na ni nějaký názor svůj (ať už protože něco sám zažil nebo o tom jen četl či slyšel).

Tehdy přichází ke slovu samozřejmě jiné strategie. 

Jaké, to záleží na řadě faktorů; může se stát, že nový názor (a pro názor, který to chce někam dotáhnout, je tohle opravdu nezáviděníhodná situace) v člověku, do jehož názorové líhně chce proniknout,

1. narazí v dobývaném prostoru na názor neslučitelný.

Situaci, kdy nám někdo tvrdí něco, co vůbec neodpovídá tomu, co si o dané věci myslíme my (ať už jsme s tou věcí učinili osobní zkušenost či je náš názor pouze zprostředkovaný), známe všichni.

Mívá to v nás podobný průběh: “někdo v nás“ nám v té chvíli semkne přísně rty a nepatrně zavrtí naší hlavou (někdy i patrněji – podle toho, jak si troufá – a to obvykle dost těsně souvisí s mocenským postavením toho, kdo tvrdí ten nesmysl).

Někdy se dokonce ten “někdo v nás“ nahlas (či aspoň v duchu – opět podle troufalosti závislé na řadě okolností) ozve našimi vlastními ústy: “Taková blbost ….“

V té chvíli jsou dveře v nás vůči tomuto vnějšímu názoru zavřeny, aniž jsme o tom museli dlouze přemýšlet. Proti infekci cizím názorem jsme imunní – prostě proto, že za dveřmi je tím “někým“, kdo nám vrtí hlavou, obsazeno. Ten „někdo“ v nás nás ochrání. Vysvětlí nám, že to je blbost, a my mu věříme.

Může se ale stát, že nový názor

 2. vůbec nevylučuje, ba dokonce ještě podporuje názor případného hostitele.

Pro názor, který to myslí se svou budoucností vážně a chce to opravdu někam dotáhnout, je tato situace samozřejmě lepší než výhra v loterii; z názorového hlediska se dá mluvit (při troše dobré vůle – no dobře: dejme tomu při velkém kvantu dobré vůle) přímo o dobrém názorovém sexu.

Protože v takovém případě se ty dvě podobné potvory, ty dva názorové viry vzájemně pozdraví a ten, který se již zabydlel, otevře nově příchozímu výše zmíněné dveře doširoka.

Ale nejen to; dokonce zde dochází ke zpětnému proudění: ke změně postoje k tomu člověku, který nám nový názor (jenž tak krásně rezonuje s tím naším) přináší: máme ho teď tak nějak radši, než když ještě nic neříkal. “To je ale vzdělaný, informovaný, rozumný, moudrý chlap …” říkáme si (podle míry schopnosti se nadchnout). Jen proto, že  má na něco stejný názor.

Tento proces změny naší sympatie k osobě už jen podle toho, jaký názor osoba propaguje, pracuje samozřejmě i obráceně: je-­li nám někdo sympatický (nebo považujeme-­li ho za autoritu), jsme vůči jeho názorům méně odolní; snáze uvěříme jeho pravdám, aniž jsme je osobně zažili (a aniž je musel zažít on). 

To, je-li nám někdo sympatický, je-li pro nás důvěryhodný či úctyhodný, opět neurčujeme my z nějakého svobodného rozhodnutí. Určí to za nás – tak rychle, že si to obvykle ani nestačíme uvědomit – někdo jiný: v naší mysli dávno zabydlený názor na to, co je sympatické, co je důvěryhodné a co zasluhuje úctu.

Je to mžik, ve kterém někde v nás proběhnou tyhle obvykle neuvědomované věty, založené na dávno vštípených postojích, předsudcích a zkušenostech s úplně jinými lidmi:

Ona má tak milé oči, zrovna jako laskavá teta Madla – ta to taky se všema myslela vždycky dobře…, nebo Tomu člověku se přece dá věřit – vždyť je to lékař! Má na to vzdělání! ozve se někdo v nás.

Ten, koho uznáme za sympaťáka či za autoritu, může mnohem snáz pozměnit i náš už stávající, lehce odlišný názor; rozhodně mu to dovolíme mnohem spíš než tomu debilovi odvedle, co uráží ženský… 

Všimněme si: ten názor na určitou věc vůbec nepotřebuje, abychom se s tou danou věcí opravdu setkali a učinili s ní osobní zkušenost; dokáže nás ovlivňovat i bez toho. Tak to má zmáklý.

A to doteď pracoval maximálně s dvojicemi lidí. Mnohem snazší to s námi má, je-­li nás v té chvíli víc, tj. tvoříme­-li skupinu – a najde­-li se mezi námi dokonce někdo, kdo má autoritu, moc či charisma.

V takovém prostředí si s námi názory doslova pohrávají; tyjí, větví se, množí se mezi námi jak chřipková nákaza a my děláme věci, které bychom do sebe nikdy neřekli.

3. Úklad názoru do většího množství lidí najednou: skupinová infekce.

Mnozí zažili, jak těžké je ve skupině soustředěné kolem určitého názoru proklamovat nahlas názor s tímto názorem neslučitelný.

Je to jako byste kočku hladili proti srsti či se dopouštěli nějakého jiného neomluvitelného trapasu; vaše dvě tři věty změní dosud příjemnou, jednotnou atmosféru.

Jednotliví členové skupiny, do té doby příjemně ideově jednotni, si lebedí v oné sounáležitosti (s níž si obvykle myslí to, co vedoucí autorita), chvíli jakoby nechápou, o čem je řeč.

Tady možná ještě máte šanci vycouvat a honem převést jejich pozornost k důkazům, že mají pravdu – v tom případě si všichni oddychnou, pomyslí si, že se jim něco zdálo, že vás špatně pochopili apod. a vše bude snad v pořádku.

Ale pokud budete jako Jan Hus trvat na svém, změní se jejich výraz, a to velmi varovně; navíc se začne ozývat takové to mrmlání, na začátku někdy ještě nenápadné, ale postupně sílící.

Pán Bůh s vámi. Bude lynč. V zájmu ochrany společného názoru skupina lidí zlikviduje  odlišný názor jednoho člověka.

V Čechách a v míru jde naštěstí už jen o lynč civilizovaný, kultivovaný, symbolický; na instinktivní úrovni však stále vyvolává poplachové reakce, které mnozí odvážlivci, vystavení situaci sám proti skupině zažili na vlastní kůži:

Zrychlí se tep a zblbne hlava, aniž na první pohled hrozí něco vážného. Člověk začne propadat emocím, jeho uvažování je ochromeno anebo produkuje bezzubé nesmysly. Anebo mozek místo chladného uvažování nutí svého majitele letět do boje plného ostrých, avšak stejně nesmyslných argumentů na obou stranách.

To, že člověk velmi nerad vystupuje proti své skupině a je velmi snadno touto skupinou zmanipulovatelný k tomu, aby dělal a myslel si hlouposti, už mockrát dosvědčily jak dějinné události, tak i lehce sadistické psychologické pokusy, během nichž lze neinformovaného jedince celkem rychle přesvědčit sehranou skupinou o čemkoliv, přesto, že mu jeho vlastní oči hlásí něco úplně jiného. Zřejmě jde o nějaký instinktivní sebezáchovný prvek související s nutností přežít ve skupině.

Tyto skupiny ovlivňující tak tvrdě náš názor bez našeho většího přemýšlení nemusejí být složeny jen z konkrétních lidí přítomných kolem nás; existují také mohutné skupiny, jejichž jsme (nebo nejsme) příslušníky a za něž (nebo proti nim) se tedy stavíme a podle nich formujeme své názory:

Existuje téměř celonárodní skupina my slávisti, která se nikdy celá nesejde, a přesto je ovládána celkem jednotným názorem, který se od názoru druhé celonárodní skupiny my sparťani markantně liší /například na kvalitu rozhodčího ve vzájemném utkání/.

Dále existují skupiny profesní sounáležitosti, například my lékaři versus my homeopaté, my vědci versus my alternativci, ale též největší, nejen nadnárodní, ale až nadcivilizační skupiny my ženy versus my muži (viz mužské vtipy o ženách a ženské o mužích; těch je ovšem míň, protože my muži máme přece jenom větší smysl pro humor…).

Obrovský vliv má skupina, z níž jsme všichni vzešli: rodina. Její vliv určuje nejen to, co si myslíme, ale i to, co bezděčně děláme.

Ostatně to dělají i méně hluboce zakořeněné názory; nejen že se nám občas tlačí z huby, ale navíc nás dokáží tak zmanipulovat, že podle nich žijeme; dokonce se nám podle nich dějí věci, o nichž jsme přesvědčeni, že jsme je nechtěli. 

Jak náš názor ovlivňuje naši realitu

Pěkný příklad toho, jak názor ovlivňuje realitu, kterou žijeme, pamatujeme my, kteří jsme měli při výuce plavání praktické potíže s Archimédem a jeho nesmyslným zákonem, podle nějž by se měla řídit voda. 

V našem případě se podle toho jeho zákona voda neřídila. My jsme totiž nebyli tak naivní, abychom uvěřili nějakým hloupým řečem. Pamatujete také tu stupidní větu Neboj se a zkus to – voda tě unese…?

– To říkáte vy!, pomysleli jsme si tehdy my, co jsme na tu věc měli Svůj Názor. My jsme jasně věděli, že je to jinak. Přece něco, co je tak povolné a ústupné a slabé, že když tím prostrčíme ruku, ono to uhne, nemá důvod se začít chovat jinak, když si na to lehneme celí! 

A nebyly to jen nepodložené řeči, co jsme vedli: praktickým příkladem jsme svému okolí i sobě kdykoli mohli dokázat, že máme pravdu my – ne oni, natož Archimédes; kdykoli jsme si na vodu lehli celí, ona povolila a uhnula, místo aby nás unesla.

Dodnes si ty praktické příklady dobře pamatuju: kdykoli mě někdo donutil (a že bylo velmi těžké mě k tomu donutit!) lehnout si na vodu, mé tělo okamžitě zamířilo přímo dolů.

Aniž jsem se musela jakkoli snažit, vždy jsem (ačkoliv jindy na svých cestách vždy dlouze bloudím) ve spolupráci s vodou našla tu nejpřímější a nejrychlejší cestu; v tomto směru se mnou voda byla v tom nejužším kontaktu; neváhala ani chvilku a okamžitě mi ukázala kudy dál – a vždy ta cesta vedla přímo ke dnu.

Cestou ke dnu jsem řvala.

– Abyste mohli pořádně řvát, musíte se k tomu pořádně nadechnout, to dá rozum.

Ale když jste pod vodou, na cestě ke dnu, a řvete, má to svoje důsledky.

Například vodu, která má, jak známo, ráda u dna klid a ticho, to velmi rozčiluje; bere si to osobně a je dost pravděpodobné, že se vás pokusí zdeptat: vylovili mě vždy zpola udušenou a absolutně odmítající další zbytečné pokusy; vždyť pravda se už ukázala!

A to, že jsem viděla, že ostatní těla narvaná v bazénu voda skutečně nese, mi dokazovalo jen to, že voda neměří každému stejným metrem.

Kdyby mě tehdy pozoroval Archimédes, nikdy by se neodvážil žádný takový svůj zákon formulovat. Neuvěřil by v jeho obecnou platnost. Byla jsem totiž velmi přesvědčivá. Já jsem tomu tehdy rozuměla naprosto:

Ty ostatní lidi ta voda unese. Mě ne. Možná mám jiné tělo než ostatní. Možná mám tělo, které patří dolů. Voda to zjistí a v šoku z toho, že si na ni s takovým tělem troufám lehat, mi uhne a já se do ní propadám. Prostě to se mnou nemá vyřešené, nebo já s ní, to už je jedno; důsledek je, že mě nenese.

– Nebylo to jedno, kdo s kým to nemá vyřešené. Dokud jsem si já nevyřešila svůj vztah k vodě (tj. k realitě), nevyřešila si voda (tj. realita) vztah ke mně, a nemohla mě tudíž nést.

Ten vztah se řešil dlouho. Napřed jsem musela například zaslechnout ten tichý, střízlivý hlas ve mně, který mi doporučoval: Neřvi. Pod vodou se neřve; nevyplácí se to: budeš se topit.

Zaslechnout ho nebylo snadné – když řvete, pak takové tiché střízlivé hlasy snadno přehlušíte.

Metodou rodinných konstelací (bližší informace o této metodě lze najít na stránce Rodinné konstelace) se zjišťuje hluboký vliv rodiny nejen na naše uvědomované a vyslovované názory, ale i na ty, které jsme v životě nevyslovili ani v duchu, a přesto náš život i smrt silně ovlivňují – z hloubky sahají až k dávno mrtvým předkům a jejich příběhům.

Jako by ty staré příběhy a bolesti měly nutkání se v našich životech v různých obrazech opakovat.

Aby to dokázaly, jsme jim ku pomoci: vybíráme si vhodné manželské partnery, narážíme na vhodné situace, máme vhodný postoj ke světu a vhodné nemoci, dokonce i naši blízcí vhodně umírají.

Rodiny se dokonce vzájemně (samozřejmě na základě svobodného rozhodnutí těch dvou zamilovaných mladých) berou, aby příběh (o násilí, o tragické smrti, o vyobcování, o obětování svých vlastních cílů pro někoho jiného, o zneužití, o fatálním nedorozumění mezi mužem a ženou, o zklamané lásce …) mohl být zopakován.

Proto v rodině, kde byl kdysi někdo (třeba i z vážných důvodů) vyobcován jako černá ovce, přichází někdo jiný, kdo si zařizuje život tak, že je také nepřijímán a neúspěšný.

Proto synové alkoholiků v dospělosti pijí a v opilosti bijí svou ženu, i když se v dětství, když před opilým zuřivým otcem chránili svou matku, zaříkali, že to nikdy nedopustí.

Proto vytváří dcera bité matky (či vnučka bité babičky) se svým násilnickým manželem ve svém vlastním životě těžko rozpojitelnou dvojici.

A proto v některých rodinách nápadně často umírají děti či mladí lidé (a ne nutně na geneticky vysvětlitelný důvod, ale např. na úrazy, infekce apod.).

Prostě násilí znovu volá nového násilníka, oběť znovu volá nového viníka (a viník novou oběť), tragická smrt znovu volá tragickou smrt, zneužití znovu volá zneužívajícího i zneužitého, pláč a bolest znovu volají svou příčinu.

A kromě těchto hloubek dávno prožitých, nevědomých příběhů jsou tu všecky ty mělčiny vědomých názorů těch dvou, kteří zrovna teď stojí na radnici, ona pláče a on jí dojatě mačká ruku.

Oddávající říká: Pane ženichu, berete si zde přítomnou slečnu dobrovolně? a on dojatě říká Ano… a neví přesně, čemu.

Přísahal by, že říká Ano… těm krásným dlouhým nohám a těm modrým očím a tomu naprostému porozumění a souznění, které zatím s těma nohama a očima zažil.

Nic jiného s nimi zatím nezažil, protože názory samozřejmě mají dost rozumu – nejsou tak blbé, aby se naplno prezentovaly, když by jim to uškodilo; umějí se vhodně schovat a vystupují, až když už jsou dost pevné v kramflecích:

Nebudu ti dělat služku…, Přece nemůžeš chtít, abych chodila jako šupák… nebo naopak Kde bych na to vzala čas…, Na ty tvoje sviňárničky mě neužije… 

Ale nevznikly až v té době, kdy vypluly na povrch; už v době Berete si, ženichu… a vlastně mnohem dřív tam někde byly, nebo přinejmenším tam byl pro ně připraven ideální terén.

Podobně když se oddávající ptá: Berete si zde přítomného dobrovolně?, pak dívka svým Ano…vzpomene na mužné rámě, o které se dosud opírala, na pochopení a lásku.

Slova jako To jsou ženské práce. – Žena se má hlavně starat o rodinu. – Copak maminka – ta uměla vařit…  vyjdou na povrch až mnohem později; z malých nesrovnalostí budou velké manželské krize a boje o kompetence.

A během doby budou z hlubin vystupovat další a další principy a názory, podle kterých bude pár nejen žít, ale bude je svým chováním i vštěpovat svým dětem, a tím i rodinám, které tyto děti jednou založí…

• Co se doma uvaří, to se doma taky sní.
• To není má odpovědnost.
• Rozvod?! – Co by tomu řekli lidi …
• Nemáš právo.
• Hlavně aby byl klid.
• Zahodila jsem se.
• Chce mě znemožnit.
• Chlapům jde jen o jedno.
• Žena musí být silná – muži nic nevydrží...

A věty, které podetínají člověka samotného; vůbec není třeba, aby o nich vědomě věděl:

• Nezasloužím si.
• Jsem k ničemu.
• Musím trpět.
• Musím umřít.
• Nemám právo.
• Musím pomáhat.
• Na mně nezáleží.
• Musím se uštvat.
• Musím se víc snažit – to pomůže.
• Hlavně to tady nějak překlepat.
• Musím dokázat, že jsem dost dobrý.
• Nesmím a nemůžu být dlouho šťastná.
• Jsem prostě smolař.
• Když neudělám hodně práce, nemám hodnotu.
• Vydržím, že se mi ubližuje. Patří to ke mně.

To všechno je ve hře, když se dva berou. Stovky vět, názorů, postojů, starých příběhů a určení bzučí kolem, když snoubenci odpovídají oddávajícímu Ano….

Vůbec přitom nevadí, že o těch předurčujících větách ani o tom, co z příběhu jejich rodičů či dávnějších předků ty věty formovalo, snoubenci nevědí. Stačí, že o tom vědí ty věty.

Ty věty se taky při obřadu vzájemně berou. Jako by oddávající říkal spíš:

Pane ženichu (a všechny jeho příběhy, které se kdy staly jemu či jeho příbuzným a předkům), berete si zde přítomnou slečnu nevěstu (a všechny její příběhy, které se kdy staly jí, jejím příbuzným a předkům) dobrovolně?

A ženichovo Ano… znamená, že i všechny jeho staré příběhy říkají Ano… všem starým příběhům nevěstiným.

To pak stvrdí lidé polibkem a vzájemným nasazením prstýnků (co přitom dělají jejich příběhy, se neví) a odejdou do manželského života, aby jejich příběhy měly spolu další příběhy, které ovlivní názory a s tím i celý život jejich dětí: nejen jejich postoj k životu a k sobě samým, ale i kvalitu jejich manželství a život jejich dětí. Nelze z toho vyklouznout a nelze to zcela uřídit.

Důsledky úkladu názorů:

Nemusí jít hned o fatální, tragické důsledky našich podvědomých postojů a názorů, způsobených fatálními a tragickými příběhy předků. I v běžném životě někdo neviditelný v nás, zformovaný původně ku pomoci, kterou si třeba už ani nežádáme (více o něm, nebo spíš o nich se lze dočíst na stránce Voice dialogue /Vnitřní hlasy/), nás úplně všedně, nedramaticky a nenápadně (někdy i poněkud úzkoprse a komicky), ale zato co chvíli usměrňuje:

• Tohle se smí a tohle nesmí.
• Tohle je správné a tohle ne.
• Tohohle člověka si važ, kdežto tohle je šnorer, nula.
• Nemůžeš nosit tohle. Nebo tohle. Tohle už vůbec ne. – Tohle musíš nosit.

A my ho bezděčně posloucháme, protože nás k tomu vedli rodiče, učitelé, přátelé, nebo i celá společnost – známe všichni mnoho z těch předžvýkaných vět:

• Komu se nelení, tomu se zelení.
• Bohatý je ten, kdo umí hospodařit s tím, co má.
• Sebechvála smrdí.”
• Rodiče to vždycky myslí se svým dítětem dobře.
• A nádhernou úvahu: Do auta si berte vždy jen hezké prádlo – co kdybyste bourali … – To se doporučuje zřejmě s ohledem na city záchranářů, kteří vám budou v takovém případě vytahovat zapadlý pozvracený jazyk a trhat z vás zakrvácené šaty. Je důležité, aby si při tom o vašem zakrváceném prádle pomysleli jen to nejlepší. To, co si o vás (tedy i o vašem prádle) kdokoli (tedy i záchranáři) pomyslí a případně řekne, je totiž tak důležité, že to všem ostatním předžvýkaným názorům vévodí v podobě slavné strofy, kterou zná ze svého života snad každý, zpívanou v různých naléhavých kaskádách po celé Evropě:

Píseň národů:

Ty jsi se snad zbláznil (zbláznila?!

– Uvědom si…  uvědom si

              uvědom si…! –  uvědom si

  uvědom si                       uvědom si…!!   UVĚDOM SI

co by tomu jenom řekli lidi …!!!

Ten apel je tak obecně platný a přijímaný, že by mohl sloužit miliónům civilizovaných Evropanů jako hymna zpívaná širokoplecí sopranistkou pro miliony fascinovaných fanoušků na stadionech světa.

„Opovaž se…“

Podobně naléhavým popěvkem (i s charakteristickou kadencí), který muselo vyposlechnout každé české dítě, je klasická dvojná vazba Opovaž se!! 

Ten, kdo tu větu dítěti řekne, samozřejmě jasně ví, že větou Opovaž se! se myslí „Neopovažuj se!“

Ale ví to to dítě? Že když mu říkají „Opovažuj se!“ jakkoli naléhavým tónem, tak že se opovážit rozhodně nesmí?

Pokud mu to dojde a neopováží se, je sice chytré, ale neposlušné. Protože příkaz zněl, aby se opovážilo. Přestože neposlechlo, tj. přestože mu bylo přikazováno, aby se opovážilo, tak se neopovážilo – není za neuposlechnutí příkazu trestáno. Naopak když příkaz uposlechne, slízne to.

Dítě je zmateno; co nepochopilo? Vtip to není – kdyby to byl vtip, maminka by se přitom smála. Ale ona se nesměje. Ona křičí. A příště v úplně stejné situaci a stejně naléhavým tónem vydá příkaz opačný, byť stejně naléhavý: „Neopovažuj se!!“ – a tím “Neopovažuj se!!” myslí úplně totéž jako tím “Opovaž se!!”

Dítě si tedy v této stresové situaci musí samo domyslet, že ačkoliv včera ještě byl trest spojen s poslechnutím rozkazu “Opovaž se!“, dnes bude spojen s neposlechnutím rozkazu “Neopovažuj se!” 

Už jenom když to píšu, jsem zmatená. A dítě musí tu věc – kdy rozkaz poslechnout a kdy neposlechnout – pochopit v jedné vteřině – jinak dostane na zadek. Tak. Taky jsme to v dětství pochopili. A naše děti jsou po nás. Geniální a odolné.

Tyto matoucí dvojné vazby se vyskytují v češtině častěji, ale my Češi, cvičení v nich už od dětství, se jimi nenecháme zdeptat. Když někdo dokáže něco, co my ne, žasneme nad tím se slovy „Co ty lidi dneska už všechno neuměj…!“, a ten člověk se ani neurazí, neboť ví, že tím myslíme, co on umí, a ne to, co neumí.

se jimi nenecháme zdeptat.

To je jenom pár úlomků, zjednodušených záblesků zmatků, které ovlivňují naše uvažování – naše získávání vnitřních pravd.

Ve skutečnosti je to jistě mnohem složitější, živější a propletenější – s vývojem názorů jednotlivce i s vývojem názorů společnosti.

Studují to mnohé vědy – sociologie, psychologie, neurologie, neuropsychologie, filozofie, neurolingvistika, religionistika, etnografie… 

Každá z těch věd je sestavou různých informací a různých názorů na tyto informace; sestavou měnící se s časem.

A každá ta sestava se dívá na další sestavy názorů měnících se časem. Řeka se dívá na řeku.

Sestavy informací se dívají na jiné sestavy informací – přes různě vypouklé sklíčko svých vlastních názorů. Informace viděné přes různě vypouklá sklíčka se sestavují do nových názorů.

To vypouklé sklíčko předchozích názorů ovšem ty viděné informace zkresluje. Co udělá koukání přes vypouklé sklíčko s tím, co vidíme, už celkem víme.

A přesto tyto informace zkreslené sklíčkem starých názorů sestavujeme do dalších názorů, které se stanou dalším sklíčkem, skrz nějž budeme pozorovat svět. Takto hledáme pravdu. A věříme, že jsme ji takto nalezli a když jsme ji nalezli, tak že ji tedy máme.

A to, co takto ovlivňuje naše uvažování, dál žije v nás, s námi a pomocí nás jako dokonalý, se vším propojený organismus. Jako bytost, která “dýchá”, vyvíjí se a  podléhá vnitřním zákonům, které neznáme.

Tak jako lze na tělo člověka nahlédnout jako na pouhého nosiče, jenž je jen terénem pro takové malé živé čipery jako jsou geny a viry, které se skrz potomky tohoto člověka v případě genů a skrz jeho kapénky v případě virů rozšiřují vesele do světa, tj. do těl dalších lidí – jejich dalších přenašečů,

tak i mysl člověka lze považovat za živné pole pro myšlenky, které tam přicházejí, aby pobyly, rozvinuly se a pomocí slov svého nositele se (v podobě prostých tvrzení, nápadů, názorů a postojů, ale i vůdčích idejí, kodexů, předsudků a hesel) též rozšířily vesele do světa, tj. do myslí dalších lidí. O co jim jde? Zřejmě o totéž, o co jde virům a genům: o přežití.

Ale to jen Můj Názor.

Jak z toho ven:

Jen o tom vědět. Nic víc.

Čtenáři pilní a snaživí, jakož i všichni sportovci a lidi stateční a houževnatí, kteří vlastní vůlí a pravidelným cvičením dokázali překonat sami sebe a vytrvat, se budou zřejmě muset smířit s tím, že tady nic z jejich technik nezabere.

Jednak některé názory a postoje, zejména ty neuvědomované, jsou vůlovzdorné, jednak jich je tolik, že by se jeden ucvičil. Vznášejí se spolu se starými příběhy kolem člověka jako jeho osobní neviditelný oblak, chrání ho i omezují, vedou ho a zavádějí, radí mu, zklamávají ho a dávají mu naději; obývají ho a pečují o něj, vzájemně se dohadují a překřikují (naštěstí pro naše smysly nehlučně), ale člověka nikdy nenechají bez pomoci; vždy ho nakonec někam dovedou. Někam, kde něco je; nějaký názor, kterého se lze chytnout.

Lidské vědomí se totiž o něco opřít zřejmě musí. Neumí být v prázdnotě a prázdné; neumí být někde, kde není nic, čeho by bylo možné se zachytit. Takže chodit z toho někam ven, jak by chtěl nadpis této kapitoly, by byl čirý nesmysl. Co tedy s tím, když z toho není možné a vhodné uniknout?

Na to mohou být, jak už víme, různé názory. Aby z jejich výčtu nebylo dalších dvacet stránek, bylo by dobré se pokusit včas v nich udělat nějaký systém, pořádek; nějak je přehledně utřídit.

A použít lze k tomu typicky lidské uvažování: Je tu fakt, že v nás žijí a manipulují s námi názory, s nimiž nejenže nemůžeme moc dělat, ale ještě o nich často ani nevíme. Dobře. Co z toho lze vytřískat? – Samozřejmě: lze zkusit změnit pohled:

1. Na naše okolí:

Zejména je třeba se vykašlat na výše uvedenou Píseň národů. Nebo aspoň přepsat její text. Protože člověk prostě nemůže dokázat, aby si o něm jeho okolí myslelo jen to dobré. Neuhlídá to. Na to je názorový svět lidí příliš pestrý a bohatý, a na přáních jednoho člověka nezávislý. Pestrost tohoto světa samozřejmě zahrnuje i exempláře, někdy i velmi krásně stavěné a barvité jak jihoameričtí motýli, nicméně jedovaté: pomluvy, osočení, křivé dohady.

Nikdy se nedovíte, co o vás známí říkají za zavřenými dveřmi; některé ty věci budou velmi hezké a některé ne. S pravdou však ani ty ani ty nemusejí mít vůbec nic společného. Ale o to nejde; vždyť jsou to jen názory! Tj. jen něco, co s lidmi mává, co je vzrušuje, co do nich často vklouzává jak ruka do rukavice, ale co není skutečnost! Co je jen její konstrukce!

A proto než se celé dny snažit, aby si o mně lidé mysleli jen to dobré (a nezapomínat na sváteční prádlo…) a marně tím ztrácet čas a svobodu, je lépe prostě počítat s tímto pravidlem:

Ano: jsem pomlouván/a.

Určitě existují lidé, kteří si o mně myslí, že jsem vůl/kráva. A já mám tolik vlastností, že se mezi nimi najdou i ty, které jsou považovány za špatné. Je jich mnohem víc, než tuší ti, co mě pomlouvají. A smím je mít; jsou dokonale propleteny s těmi dobrými. Ale to, o čem mluví ostatní lidé, když mluví o mně, to nejsou moje vlastnosti: to jsou názory. Jejich. Skrz ně jako skrz zkreslující sklíčko získávají o mně informace.

2. Na nás samotné:

Jsem nekonečná propast u svých vlastních nohou. Jediná cesta, jak něco můžu pochopit a dostat se skrz ni, je udělat si na svůj let vlastní názor, najít vlastní pravdu.

Ale je to názor, jenom názor! Názor, který dýchá, vlní se, a jako každá živá bytost se cestou mění v nějaký jiný. Tedy je nepřesný a proměnlivý, jak už tihle virtuální tvorové bývají. Přinejlepším je hodně, hodně přibližný; možná ani to ne.

A pravda je ostatně taky jen pojem (tj. něco, co si tak pojmenuju pro vlastní potřebu, abych se o to mohla ve svém letu propastí na chvíli opřít).

To, co shledáme pravdou, nemůže být už ze své podstaty objektivní, protože my lidé ji vždy ji můžeme hledat jenom subjektivními prostředky: našimi nepřesnými smysly a omezenými zkušenostmi a znalostmi.

A znova:

Nejsem to já, kdo je přesvědčen, že má pravdu, a obhajuje to v bolestivých osobních šarvátkách. To se mě a mé okolí jen snaží přesvědčit myšlenka.

Ta, která se mi usídlila v mozku, chce tam přežít co nejdéle a skrz mé přesvědčovací schopnosti se rozšířit i do jiných mozků.

Je to trošku jako virus, jako postižení pravdou.

A šarvátku taky nevedu s tím člověkem, na kterého křičím, ale s jeho myšlenkou, s kterou ta moje nesouhlasí.

To je dobré vědět. Pokud jste to schopni přijmout (a není to lehké), pozorujte, co to bude dělat.

Zkuste si například představit, že při hádce s partnerem ta vaše část, která je opravdu vy, sedí na parapetu, klátí nohama a pozoruje, jak se ty dvě myšlenky v dvou hlavách perou. O vás jim nejde. Jde jim o ně.

Tyhle věci je dobré si promyslet. Nebo taky ne – já vlastně nevím.

I můj mozek ovládají názory, které jsou o sobě přesvědčeny, že jsou zajímavé, pravdivé a že si zasluhují žít a být předávány dál, do dalších myslí. Tak se o to snaží. V tomto případě prostřednictvím mých internetových stránek.

Ale s pravdou to nemá nic společného. Pravdu já neznám. Aspoň myslím, že ne.

Vy ano?